Deprese a jak ji zvládat

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
Stránka:  « Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 30 Další »
franczekk23
2 příspěvky 26.12.11 15:38

Ahoj Lucrezia,
ano vím že je to dlouho, už na ní ani nemyslím, jen to od té doby začalo a nekončí to :( Předtím sem býval společenský a veselí, hrával sem po klubech jako dj, bavilo mně to a moc, ale teď si leda zahraju akorát doma v obýváku a to musím mít náladu :( Můj den vypadá tak že vstávam až odpoledne protože nemohu večer usnout a když se proberu tak je mi většinou do breku.. Do práce už nechodím, pracoval sem v pivovaru jako řidič vzv, dvakrát sem boural a můj šéf to na mně asi viděl, jednoho dne za mnou přišel a řekl že mam jít domu a zamyslet se nad sebou a dát se do kupy a až se budu cítit líp se mam vrátit, njn to nevím kdy, když ty pocity sílej a sílej :( o tomhle vědí mé rodiče a má opravdu dobrá kamarádka s kterou se znam od školky beru jí jako segru :) ona si tím taky prošla ale už je v pořádku a teď pomáhá mně, tahá mně ven do přírody a snaží se mně dostat i na kulturní akce ale já to nedokážu, nedokážu se bavit jako dřív :( jako bych to zapoměl :( k doktorovi se chci obědnat po novým roce, zatím zobu léky od mamky Oxazepam, Rivotril, a na spaní mi pomáhá chloroprotixen.. Oxazepam mi pomáha proti úskostem a pocitu panický hrůzy, a Rivotril je taková oblbovačka ale ten beru jen sřítka.. Jinak děkuji za optání, je to lepší pocit o tom napsat aniž bych se styděl, Děkuju

Lucrezia
337 příspěvků 26.12.11 16:04

To je moc fajn, že se chystáš k doktorovi. Brát tyhle léky jen tak podle sebe není zrovna košér. Nepomohlo by Ti, kdybys měl nějakou práci, která Tě fakt nutí k pravidelnosti (jídlo spánek bdění)?
Nebo jinou pravidelnou činnost. Já nevím posilovna bazén, ryby, kolo…prostě co by Tě bavilo, ale dělat to cíleně a pravidelně. Doma sáim se nedonutíš, asi by to chtělo s někým.

Je fajn, že máš aspoň tu kamarádku, co Tě někam občas vytáhne.

Možná Tě antidepresiva dají trochbu do kupy a budeš mít víc sil začít něco podnikat. Přijdemi, že jsi jen ztratil motivaci, nějaký cíl, smysl. A jak ubývásil, je obtížnější ho cítit.
Léky Ti mohou pomoci aspoň se postavit na nohy, abys tu dlouhou cestu, co máš před sebou, taky ušel.
Tak kéž se to povede…

Lucrezia
337 příspěvků 4.1.12 17:18

Ahoj, Pumi
A chodíš do práce? Jak to tam jde? Pomáhá Ti to spíše, nebo naopak?
S depresíé taky bojuji,, ale teď mám celkem klid. Beru AD,taky. Jaké máš Ty? Já mám Venlafaxin, a nejde mi při němmoc brečet. :( Vlastně vůbec. Mě to naopak štve, mi pláč pomáhal, vybrečet se. Teď jsem taková…nijaká. Není zle, není ale ani nijak zvlᚍ EJCHUCHU. Prostě žiju. Tak nějak že musím, no.

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 4.1.12 18:33
Senseless žije

Přátelé, depresanti!
Po delší odmlce jsem zpět!
Strávila jsem poslední 3 týdny v psychiatrické léčebně. Tak nějak jsem to přestala zvládat, bylo jedno, jestli vstanu nebo ne, den uběhl tak jako tak, takže jsem přestala řešit, zda je kolem mě uklizeno nebo ne, jestli byl pes venku, nebo mi počůral koberec…no, netřeba myslím rozepisovat, jak to u mě po několika dnech vypadalo a jak jsem vypadala já. Mé okolí naznalo, že není jiné pomoci, než PL. Pobyla jsem tam 3 týdny. Velmi poučné, velmi nepříjemné. Ale odnáším si mnoho. Viděla jsem, kam až může zajít závislost na alkoholu a lécích, jaké podoby můžou mít psychické nemoci, jak velkou musí mít doktoři na takových pracovištích trpělivost aaaa hlavně a především si odnáším diagnózu! Nejsem depresant. Jsem člověk s emočně labilní povahou. Vše prožívám velmi, moc, mé pocity jsou extrémní. Má radost hraničí s euforií, múj smutek má znaky deprese. Proto jsem k vám zřejmě také zabloudila. A to, co Tom nazval mým růstem byla prostě jen má radost.
Vlastně sem nepatřím, ale dál sem tu a tam vpadnu a snad se svými pocity i zapadnu. Snad sem zabloudí někdo, kdo také není depresant, snad mé pocity a snahy pomůžou klasickým depresantům.
Přeji všem do nového roku, ať se karty obrátí a hra stojí za to, ať věci vychází, ať jsou lidi příjemnější než loni a události příznivější.
Ať je letos konečně lépe.:-)

Lucrezia
337 příspěvků 4.1.12 20:21
pumi píše:
ahoj Luc, no právě s prací je to asi problém, sice práci mám, ale nějak se tam poslední dobou necítím vůbec dobře. Jak říkáš, žiju, ale chybí mi radost k žití…
mám takové divné stavy - najednou uvnitř prázdno chce se mi šíleně brečet…
beru seropram a rivotril.
chtěla bych toho hodně změnit, chybí mi síla :zed:

Njn, je to bída. Radost cdo života se nedá spolknout v prášku, že. To znám…
Kolik potřebuješ toho Rivotrilu? Já ho beru při úzkosti 1-2 mg, slabší na mě nepůsobí. ALE naštěstí jen nárazově,občas, ne denně.
Venlafaxin si chválím, ale zrovna dnes jsem pěkně selhala, měla jsem bulimický záchvat jak víno, po delší době. :roll:

Lucrezia
337 příspěvků 4.1.12 20:39
Senseless píše:
především si odnáším diagnózu! Nejsem depresant. Jsem člověk s emočně labilní povahou. Vše prožívám velmi, moc, mé pocity jsou extrémní. Má radost hraničí s euforií, múj smutek má znaky deprese. Proto jsem k vám zřejmě také zabloudila. A to, co Tom nazval mým růstem byla prostě jen má radost.
Vlastně sem nepatřím, ale dál sem tu a tam vpadnu a snad se svými pocity i zapadnu. Snad sem zabloudí někdo, kdo také není depresant, snad mé pocity a snahy pomůžou klasickým depresantům.

Ahoj, už jsem Ti psala ve vedlejší diskuzi, k tomuto jen chci říct, že sem patříš. A každý, kdo se cítí nebo někdy cítil depresivně. Já dostala spoustu diagnoz, co doktor, to názor, ale čistou depresi mi taky nikdo nenapsal. Vždy byla součásrtí jiných problémů, povětšinou HPO (hraniční porucha) apod.

Jak se teď cítíš?

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 6.1.12 11:12

Vím, že většinou je pobyt v PL na měsíce, ale v mém případě šlo jen o to překlenout období, než budu moct nastoupit do denního stacionáře a následně se vrátit do práce. Léky mám stále stejné, terapie jsme na uzavřeném oddělení neměli. Jsem strašně ráda, že jsem venku, to, co jsem na příjmu viděla, bylo často dost děsivé. Je smutné, co lidé dokážou ze sebe udělat, jak se dokážou ničit. A je ještě smutnější, že často je zničí nemoc, aniž by si za ni mohli.
Jak se teď cítím? Líp, než před 3 týdny. Ale radost ze života to není. Těším se do stacionáře, protože doma se plíživě vrací ten pocit, že je jedno, jestli vstanu z postele nebo ne. A to mě děsí.

Lucrezia
337 příspěvků 6.1.12 13:04
Senseless píše:Jak se teď cítím? Líp, než před 3 týdny. Ale radost ze života to není. Těším se do stacionáře, protože doma se plíživě vrací ten pocit, že je jedno, jestli vstanu z postele nebo ne. A to mě děsí.

To je bezva, že jdeš do stacionáře. Taky jsem chodila. Ale jen krátce, 3 týdny. Chtělo to ještě víc, aspoň dva měsíce. Byla nás tam většina depkařů, a bylo to na podzim, takové temné období, uf. Plácali jsme se tam v tom všichni stejně. Ale nakonec jsme byli dobrá parta. I když každý tolik jiný.
Je fajn, že se tam těšíš. Kdy nastupuješ?

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 6.1.12 13:18

Nastupuju hned v pondělí. To byla podmínka propuštění z PL. Nechtěli, abych zůstávala dlouho doma, že by se ty stavy zase vrátily. A něco na tom bude, protože už to cítím, jak se to plíží zezadu a kouká, kde by se to drápkem chytlo. Takže do pondělka se jakkoli zaměstnám, abych neseděla, a v pondělí tam přímo poběžím. Jinak vím, že by to chtělo stacionář klidně na pár měsíců, ale jeden v mém případě bude až až, víc bohužel už nezvládnu finančně. Přecejen ta neschopenka byla dost dlouhá…

Lucrezia
337 příspěvků 6.1.12 15:02
stacík

Jeden měsíc je pořád lepší, než nic.
Mě v tu dobu musel živit muž. Nebýt jeho, vůbec si to nemůžu dovolit. Byla jsem bez práce a ještě k tomu v depresi, bez nároku na nemocenskou, to není situace ve které bych mohla jásat. Teď na tom jsem líp aspoň psychicky.
Víkendy jsou krize. Pro mě dodnes.

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 6.1.12 15:59

Mám štěstí aspoň v tom, že mám kolem sebe mamku a sestru. Vím, že ve vyslovených s…ch by mě nenechaly. Ale není mi moc dobře z toho, jak na tom jsem. Dost marně hledám cokoli pozitivního na tom, že žiju. Vždy dojdu k tomu, že mě potřebuje pes, ale ten by si také zvykl na nového pána, takže ještě horší… Není to deprese, spíš jakási životní pravda, co mi hledí do tváře a já ji nemám jak zaplašit. Nějak jsem ten svůj život neubojovala.:-(

Lucrezia
337 příspěvků 6.1.12 16:16
Senseless píše:
Nějak jsem ten svůj život neubojovala.:-(

…no, snad ještě není konec toho „boje“. :-)
Víš, ono mít pro koho žít může pomoct, ale až ve chvíli, kdy už jsi aspoň jedlou tlapkou na břehu. Jinak je to stejná bída jako když jsi sama.
Naopak jsem krom deprese měla navíc ještě výčitky, že dětem vezmu mámu, pak zas jsem si řekla, že než mámu v depkách, to raději ať nemají žádnou…prostě když se chce, důvod ke smrti se vždycky najde. Ale stejně tak i důvod k životu. Totiž on žádnej důvod nejspíš není. Žít se prostě musí chtít, bez toho to nejde a nestojí za nic. Myslíš že máš třeba krizi středního věku (nevím kolik Ti je).???
Já možná s něčím takovým začala, když jsem si uvědomila, že už nemůžu nosit to co mladé holky, a chovat se jako děvče, že už prostě definitivně mám zenit za sebou a jak profesně tak tělesně už půjdu jen dolů.
Stejně bych ale neměniula a čas nevrátila, a nic z toho co jsem zažila, bych nechtěla zažít znovu. Ani to hezké ani to špatné.

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 7.1.12 07:35

Tak jsem se do toho hezky začala opět zamotávat… Krize středního věku to ještě nebude, spíš pocit, že nejsem tam, kde bych měla být, nemám rodinu, partnera, děti. A nemám k nim ani našlápnuto. A to jediné, co vždy bilanci zachránilo - práce - teď taky není. Není na co být hrdá, snad jen na můj letní boj s lexauriny, ale to je už dávno a přestává to stačit na dobrý pocit ze života. Už aby bylo pondělí a já upalovala na stacionář. Pro dnešek vytáhnu z rukávu svůj starý dobrý depresantův seznam. A pro začátek tam opět napíšu: uvařit kafe. A hned poté: jít na procházku s pejskem. Taky si udělám seznam toho, co chci v životě během příštích pár měsíců změnit, abych se na světě cítila líp. A půjdu si za tím. Proč by mi mělo být dobře, když proto nic nedělám? Proč závidím jiným to, co se jim povedlo, protože se o to snažili, když já se nesnažím celkem o nic a jen zkoumám, jak se cítím. Nestarám se o svůj svět, tak podle toho vypadá, no.

Lucrezia
337 příspěvků 7.1.12 09:08
Senseless píše:
Taky si udělám seznam toho, co chci v životě během příštích pár měsíců změnit, abych se na světě cítila líp. A půjdu si za tím. Proč by mi mělo být dobře, když proto nic nedělám? Proč závidím jiným to, co se jim povedlo, protože se o to snažili, když já se nesnažím celkem o nic a jen zkoumám, jak se cítím. Nestarám se o svůj svět, tak podle toho vypadá, no.

A to je zajímavá myšlenka, co píšeš. Je nutné dělat něco pro to, abychom se cítili šťastní? Je třeba mít pro ště+stí nějaký důvod?
Starat se o svůj život, aby byl naplněný a šťastný…?
Nejsem si tím jistá. Ale jako cesta ven z pocitu neštěstí to může být dobré. Konkrétní kroky, co jsi popsala, se mi zdají moc fajn. Napsat si to je určitě dobré, vidět to na papíře.
Jednou jsem si takhle psala pro a proti, když jsem měla nutkání svůj život ukončovat. Ten seznam mínusů byl šíleně dlouhý, oproti plusům. Ale když jsem zvážila hodnotu jednotlivých položek, tak kdybych to dala fakt na rovnoramenné váhy, bylo by to jako tisíc plíšků v mínusu a tři velká železná závaží v plusu. Jednoznačně by převážily plusy.
Koukala jsem na to…a ne že bych se okamžitě zbavila deprese, ale najednou jsem na chvíli byla schopna vidět realitu. Z venčí.

Sensel,
je hrozně dobře, že tak bojuješ, je to dobré pozitivní znamení. Že to nechceš vzdát. Držím pěsti

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 7.1.12 21:38

Ali, já nevím, kde jsou Pardubice, ale taky nechci být sama. Možná zjistíme, že stejné zájmy nemáme, ale zkusit to můžeme. :-)

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 7.1.12 21:48

Jsem z Brna

Tom69
172 příspěvků 8.1.12 22:38
všem spřízněným duším

Ahoj, dlouho jsem se neozval, mám radost ze Senseless, že se vrací do života, z Lucrezie, jak bojuje, a hrozně se mi líbí Alik se svým přístupem, najít si kamarádku a jet s ní na dovolenou. To je prostě úžasný. Já jsem na tom momentálně tak, že sice žeru stále prášky, bojím se je vysadit, ale jsem na dovče ve Špindlu, je mi to až blbý, ale cejtím se prostě po dlouhý době parádně. Ale protože vím, co to je cítit se opravdu hodně blbě, tak na Vás, holky, chvilkama juknu, a jak uvidím, že pesimismus přerůstá únosnou mez, tak se pokusím poslat špetku optimismu. S pozdravem všechny depresívní stavy nakopat do prdele, upřímný pozdrav zasílá Tom

pumi
91 příspěvků 9.1.12 16:31
stojí za to bojovat

Drazí moji,
díky Tomovi za dodání optimismu - je ho opravdu potřeba, kéž by jej tak šlo koupit třeba na trhu. myslím, že by to šlo na dračku.
Tak nějak zjišťuji, jak se pomalu hrabat nahoru, dole už to znám a tak chci o po malých krůčcích stoupat… Docela hodně mi v tom pomáhá hudba (podotýkám, že vůbec neumím zpívat, o hudebním sluchu nemluvě ;-)) vždycky, když na mě jdou chmury a cítím, že se uzavírám, tak si začnu prozpěvovat - naštěstí mě nikdo neslyší (aspoň doufám) :dance:
Všem držím palečky, ať v sobě najdou tu správnou dávku optimismu, co nás posune o schůdek výš - k lepšímu.
Opravdu stojí za to bojovat a zkusit se na všechno dívat s nadhledem a žííít. to zvlááádnem :potlesk:

Lucrezia
337 příspěvků 10.1.12 06:19

Ahoj, Pepino.
Tvoje důvěra dostala bolestivou ránu. Nedivím se, taky bych už jen těžko byla schopna znovu uvěřit. |Co se stane jednou, může se stát kdykoliv znovu… :,(
Buď to čas zahojí nebo ne…nenapadá mě, co by se s tímdalo dělat. Snad jen o tom mluvit s mužem. A pomalu se přesvědčovat, že už nemá potřebu něco takového dělat. Když už se to stalo, nikdy ses to neměla dozvědět. Tohle neprospěje nikomu, tahle situace.
Chjo…
Držím pěsti…a mluv o tom. Nedus to v sobě, snad ani není jiné sesty, jak se nezalknout zlostí a zklamáním. :nevim:

Lucrezia
337 příspěvků 10.1.12 12:06

Co dělat?
Jít k odborníkovi na lidskou dušičku. Patrně máš některou z úzkostných poruch.
Jsou na to léky a psychoterapie.

pumi
91 příspěvků 10.1.12 18:47

ahoj Petro,
vím, jak se cítíš, taky sem si tím prošla…
Neříká se to lehko, chápu, ale musíš o tom s někým mluvit, co takhle nějaká dobrá kamarádka (nebo klidně kamarád), prostě někdo komu důvěřuješ :hug: Nebo třeba někdo z rodiny? Já mám naštěstí hodně dobrý vztah se svou obvodní lékařkou, ta mě naštěstí vyslechla, nechala mě vybrečet, a poradila - přeci jenom má zkušenosti.
Taky mi to trvalo, než sem se se vším svěřila, uvědomila sem si, že to nemůžu pořád dusit v sobě, že tím ubližuju jen sama sobě. Je opravdu potřeba mluvit, mluvit a mluvit a neboj se nejsi v tom sama, je spousta lidí, kteří jsou na tom obdobně a taky je trápí dušička,
Držím pěstičky všem

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 11.1.12 18:32

A to Lado píšeš komu, že je to nesmysl, to nějak z tvého příspěvku nedovedu vyvodit. Jinak ti gratuluju k tomu, žes sis mohl dovolit opustit svou práci a jít k lopatě na 4 roky. Myslím, že by tato alternativa pomohla hodně depresantům, jen kdyby to finančně šlo…

Tom69
172 příspěvků 12.1.12 20:26
to Pepina, AlikAlik

Ahoj holky, tak jsem si, flákaje se na dovolené, přečetl Vaši diskusi a nezván a neohlášen, napíšu svůj názor chlapa. Když tak to vymažte. Při čtení diskuse mne napadla tři slova. Sebeúcta, odpuštění, rozhodnutí. Ad sebeúcta. Věta - její číslo najdeš v mobilu svého muže - tak to je prostě hotovo, to tak prostě nejde, když z domova odcházím, tak deníček se svými milenkami nechávám na nočním stolku a jsem si stoprocentně jist, že si ho moje paní nevšimne a totéž platí obráceně. Nevlez bych nikdy do mobilu, do emailu, nikam. Važte si sebe samy. Bod druhý odpuštění. Ještě horší. Jako myslím k vysvětlení. Pokud dokážeš odpustit, hrozně se Ti uleví. Jinak se budeš trápit pořád. Ale pozor, ten objekt musí stát za to. Protože to je spojeno s tou důvěrou, která bud může být nebo nemůže. A jsme u bodu tři rozhodnutí. Bud to má smysl, nebo to nemá smysl. A to si musíš rozhodnout sama. Silnější jedinci tomu dají čas, ono se to vykrystalizuje samo. Pokud není naděje, anebo je to v řádu desítek let, nezbývá než rozhodnutí. Berte jako názor chlapa, nezván neohlášen. V každém případě přeji hodně štěstí a co nejrychlejší změnu statutu quo. Tom.

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.1.12 21:41

Má toto něco společného s depresemi? Mě se zdá, že ne, tak si případně založte jiné vlákno, dámy. I když chápu, že vaše situace na depresi je…

Tom69
172 příspěvků 12.1.12 22:46
to Senselles

Sens, víš, jak Tě mám rád, moc…:-). Ale ted jsi mimo. Jak jsem pochopil, psychický problém má dvě stránky. Rozházené neurotransmitery, řešení prášky, nějaký důvod, proč se tak stalo, diskuse, psychoterapie, pokec s kamarády, aby se objevil a odstranil. Lze i v jiné diskusi, máš pravdu. Ale domnívám se, že právě z těch depresí a jiných problémů se dostaneme tím, že o tom budeme mluvit. A protože se vzájemně nepotřebujeme a neznáme, tak do toho dáme to nejlepší pro druhého, co v nás je. S úctou Tom

Tom69
172 příspěvků 12.1.12 23:30
to AlikAlik

Nesmíš se na Sens zlobit, já vím, že je to blbý slovo, že se nezlobíš. Neměla to lehký a mám pocit, že asi ani nemá. Víš, mně se to tedka celkem kecá, já měl krizi v červenci loňskýho roku, no a tady jsem prostě proto, protože jsem si tak trochu uvědomil, co to je, dostat se psychicky do háje, takže mám na všechno svůj názor:-) a jediný co sleduju, je podpořit lidičky s psychickými problémy, protože mně prostě podpořili v době krize všichni, moje paní, můj šéf, můj pes a spousta dalších. Tak se tady holt snažím nalít do lidí trochu optimismu a vůbec nevím jesi to dělám dobře nebo blbě. Ale můj názor je, že bavit se o tom, který prášek je lepší atd, tak na to jsou odborníci jinde, my si musíme dát dohromady život a začít komunikovat i o něčem jiným než o depresi. Protože ta nějak vznikla. Inteligentnější řešení je jít za psychoterapeutem do skupiny, ale na to za a nemám a za b tak nějak věřím, že to jde za určitých okolností, když není superkrize i bez toho. No a Sens se bud zapojí nebo nám vynadá. Oboje dobře. Blbě už se neozve. Nemyslím si to. Tom

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.1.12 07:13

No jo, ozvu se.. Kruci, ten chlap se asi nikdy neplete.
Přemýšlím, proč mě to tak namíchlo, co jste tu, dámy, probíraly. A proč jsem vás „vyhazovala“. Bude to zřejmě fakt, že je mi opravdu zle (ten chlap se prostě neplete!), ale na rozdíl od vás neznám důvod. Tak vám jaksi blbě a nevhodně závidím, že problém znáte, protože se mi zdá, že tím pádem ho lze vyřešit. Přijde mi velmi snadné kopnout nevěrného manžela do zadku a pokračovat v životě svou cestou. Ale nevím, jak se poprat s něčím, co nejde pojmenovat… S bolestí z ničeho. S depresí.

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.1.12 16:37

Já jsem tu poslední dobou za ďáblova advokáta, ale kruci, za co by Pepina měla moct? Když chlap tráví v práci dny a noci, tak se nikdo nepozastaví nad tím, že je utahaný a nic po něm není, ale ženská, co toho má taky až až má na mužově nevěře hned spoluvinu, protože chlap přece sex potřebuje, tak co měl dělat… No to nesouhlasím a ječím hrůzou! Pepino, tvůj chlap je sobec a pitomec a může si leda gratulovat, že o něj ještě stojíš. A klidně mě rozneste na kopytech, mě je momentálně stejně všechno jedno. Vlastně krom toho, jestli má Pepina na manželově nevěře podíl, nebo ne… To mě jaksi zvedlo z deprese. Hmm, holky, nechcete mě zas nějak nadzdvyhnout?:-)

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.1.12 17:37

Mě to nepřipadlo pouze o sexu, tak jak to Pepina popsala. Myslím, že kdyby to bylo jen o něm, ani by se proto tolik netrápila.
A znovu připomínám, že toto je vlákno o depresi, ne o nevěře.

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 13.1.12 17:56

A člověk vznikl z opice.

Tom69
172 příspěvků 13.1.12 20:35
Sex

A já se jako chlapeček rád přidám se svojí troškou do mlýna. Proboha, lidičky, už jste někdy viděli vztah, kde by byla rovnocenná potřeba sexu:-)? Většinou to funguje tak, a vůbec se za to nestydím, že to napíšu, aspoň padne jeden mýtus, když nevím v práci, kde mi hlava stojí, tak je samozřejmě potřeba sexu mé drahé polovičky největší, a když bych s prominutím s… od rána do večera, tak jsou zdravotní problémy, problémy s dětma a jiné, takže takže takže…vztah nejsou dostihy, a umím si představit, že ženská, která shání tejden dlaždičky, pak večer nepředvádí er. tance v rámci milostné předehry. Ale je potřeba to tomu partnerovi na plnou hubu říct, aby si nemyslel, že už o něj není zájem. Teda, jak s oblibou říkám, slabšímu jedinci:-). A já už si to mohu dovolit napsat, protože první vztah jsem nedal a ten druhý si prostě hýčkám:-) Tom

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 09:42
:-)

No jo, vidíš, to mě vlastně ani nenapadlo, že pár, kde by si ve svých potřebách dokonale oba sedli, asi ani neexistuje. A to nejen v sexu. …si představte, že by něco tak dokonalého existovalo, takový vztah, kde přání druhého jsou vytušena a předem splněna. Co by asi v tom vztahu dělali? Nudili se.
Vztah žije právě tím, jak funguje ta komunikace, jak si dovedou srovnat vzájemné potřeby. Kdyby nebylo co řešit, tak by vztah asi umřel.

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 16:41
četnost

Pepino, já myslím,že je to zcela pochopitelné, že takové vyjednávání, jak to vnímáš od svého muže (dej mi a pak já udělám co chceš), je pro ženu ponižující. Jde hodně o to, jakým stylem je to řečeno. Jestli si připadáš jako běhna, když bys s ním na jeho přání měla spát, pak je to asi nepříliš rovná domluva.

To by se mi taky v tom případě nechtělo…prostě poslechnout.

U nás má muž vyšší potřebu také, ale jsme spolu už dlouho, a týden není žádná míra. Tak 2× 3× do měsíce by to přece jen chtěl, a já mám potřebu ještě nižší. Mně se chce někdy prostě mazlit, na což jeho tělo reaguje jednoznačným způsobem.
Nakonec k tomu dojde, aniž bych třeba moc chtěla za své vůle, spíš mu ráda udělám dobře. Ale když by mi to přikazoval, nebo tím podmiňoval něco…tak se seknu taky. To je myslím zákonité.

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 17:42
panáka...

Panáka fakt ne, Pepino.
To je mnohokrát ozkoušené, že krátkodobě uleví, dlouhodobě vžene ještě do většího průseru, než jsi teď.
Ale to Ti asi nepíšu nic nového.
Moje kamarádka to „řeší“ zase velkými dávkami Neurolu. To je totéž, vlastně se jen uspí a je jí to fuk. Jako kdyby si šlehla Herák, tak to je podobné, no. Ale pochopitelné. Taky jsem v tom jela, jak jsem ještě nevěděla, že mám deprese, pila jsem a nebyla jsem žádný troškař. :oops:
Co Tě dneska trápí? Jaký je to pocit, který cítíš?

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 18:14

Hmm, to musí být fakt na bednu, ještě ji potkávat. Fíha, to bych asi nedávala. :(
Nevím co jsi brala za prášky, ale je to docela možné, že psychika je silnější, než léky. Záleží taky na dávce. Já se tím párkrát předávkovala taky, ale jednou fest, a to jsem ještě zkombinovala s antipsychotiky…to byl mazec, fakt. Blé. Nikdy více.

Píšeš, že moc nejíš, no jo, v tom stresu není divu. Hubneš kvůli tomu? Jak dlouho vlastně už ten stav trvá?

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 18:42
váha

Jo. 15 kilo je doist alarmující. Jestli jsi měla nadváhu, tak to možná doteď bylo fajn, ale když to bude pokračovat, může být hodně zle. Na depresi ses někdy léčila?

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 18:46

Nikdo jiný si nevšiml, že se měníš?

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 18:53

Co s tím budeš dělat?

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 19:03

Jestli Ti pomáhá o tom mluvit, tak by Ti mohla pomoct psychoterapie, ne?
Je ještě někdo, s kým o tom můžeš povídat? Tví rodiče tedy nic neví, že?

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 19:33

Možná by nemuseli vědět pravý důvod. Jak by reagovali na to, že máš depresi? Odsoudili by to? Co manžel, jak ten by reagoval na to, že by ses šla léčit?
Zjevně ještě nejsi připravená na to, abys vyhledala odbornou pomoc. Až to budeš potřebovat, tak to prostě uděláš. Musíš být stoprocentně přesvědčená, že chceš tohle a nic jiného. Je hloupost se pouštět do léčby jen na doporučení někoho (třeba Lucrezie ;) ), ta potřeba musí vycházet z Tebe.
Nenapdá mě, co by Ti mohlo v tuhle chvíli pomoct. Co deník, nezkoušela sis psát?

Lucrezia
337 příspěvků 14.1.12 19:50

Tak jsem s fangtazií v koncích. Nenapadá mě už nic. Ty na jednu stranu jako bys to chtěla řešit, ale ne tak docela. Bojíš se, co by vyšlo najevo. Vypadá to, že nepohodlná současnost je pro Tebe přece jen větší jistotou , než nejistota změny, kdy nevíš do čeho jdeš. Možná nic ani měnit nechceš, jen si ulevit psaním. V tom případě asi je diskuze na netu možným přijatelným způsobem úlevy. Anonymně se svěřit. Nebýt s tím tak sama.

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.1.12 00:34

Pepino, já tomu nějak nerozumím. Píšeš, že sousedi se s Tebou nebaví, protože vědí o nevěře Tvého muže. No, to nedává smysl, to by se měli dívat přes prsty na něj. Tušíš, proč to tak není? A jakto, že rodiče to nezjistili, když se zdá, že to ví všichni ostatní? Myslím, že pokud bys měla kamarádky, ani ne rovnou na život a na smrt, tak by Ti to teď stejně nepomohlo, tak, jak bys potřebovala. Ani sebelepší kamarád nevydrží to, co depresant dokáže. Stále dokola smutky, nikamnevedoucí nářky. Mám kolem sebe pár lidí, co při mě stojí, ale po půlroce, co bojuji s podobnými stavy, co popisuješ, na nich cítím, jak strašně jsou už mnou vyčerpaní. I tak se ale úctyhodně snaží. Jenže pro mě je to i tak zoufale málo, když ty stavy přijdou. Navíc teď ve Tvé situaci asi těžko dokážeš nějaké nové přátelství navázat. Myslím, že pro Tebe je tato diskuze asi nejlepší, jak psala Luc, než se rozhoupeš a řízneš do živého. Dej na sebe pozor s tím hubnutím. Měla jsem to podobné, pochvalovala jsem si, že můj psychický stav aspoň k něčemu je dobrý, ale nakonec jsem stejně přibrala a k tomu se ještě tělo zhroutilo, protože už z těch šoků nemohlo. Já se nedokázala najíst, jedině si dát sklenku vína, pak počkat, až se mi stažený žaludek povolí a šoupnout do sebe aspoň vajíčko natvrdo. Jez aspoň ráno rohlík a pak vitamíny (C,koenzym Q10, železo, rybí tuk) a večer třeba to vajíčko (B komplex, lecitin, vápník hořčík zinek). Nejsem sice odborník, ale prostě zkus sníst, co dáš a vitaminy to dorovnat, než se trošku dáš dohromady. Taky je dobrý ženšen a nebo glukopur do mléka. Bábino, jestli to čtete, tak mě případně opravte, já hlásím, co pomohlo mě.

Lucrezia
337 příspěvků 15.1.12 07:31
depresanti

Stále dokola smutky, nikamnevedoucí nářky.

Tohle jsem si přečetla a pokyvovala při tom hlavou, jojo, to je přesné, mluví mi to z duše. To je fakt, že s depresantem se prostě nedá vydržet. To je i důvod, proč se člověk naučí své stavy popírat a předstírat pohodu. Aby mohl zůstat ve společnosti, nevykořeněn, aby druhým nekazil den, aby to nepřenášel na děti…ale ono to pak jde stále hůře skrývat. Strhaný výraz ve tváři, kila dole a křečovitý pokus o úsměv je dostatečně výmluvný.

Moje sestra mi řekla, že poprvé v životě viděla, že tvář člověka dokáže být úplně šedá, když mě viděla párkrát v depresi. Zvláštní je, že muž si toho třeba nijak zvlášť nevšiml, ten to vnímal jako že trojčím pořád kvůli ztráty práce a když jsem mu řekla, že jsem dostala doporučení jít do PL, vypadalo to, že jsem si troufla fakt moc, „nechat ho tu s dětmi na pospas“, jako bych si snad jela užívat na dovolenou. Byl na mě normálně naštvaný…nebo spíše z toho rozhozený, mně to hlava nebrala, proč mi nepřeje, abych se dala do kupy. Ale on prostě jen pořád nevěřil, že bych snad mohla být v tak vážném stavu.

Od té doby jakýkoliv relaps tajím a zaženu ještě v zárodku prášky. Místo abych s tím pracovala a bojovala „na čisto“, v terapii, neovlivněná prášky. Někdy to jde, když se to chytne včas.

Je fakt, že přátelé málokdy ustojí naše deprese. Já jsem v takových chvílích taky spíše na netu a nebo se vypisuji do dopisu podobně depresivní kámošce. To jsou pak naše dopisy fakt plné suicidních nápadů, „radost číst“ ;)
Nicméně mně to pomáhá se vypsat, a naučila jsem se to i vykecat - v terapii. To je něco, co jsem dříve neznala a zažila jsem díky tomu opravdový pocit sounáležitosti.

Ono se to zdá jako strašně málo, a v tu chvíli to možná ani tak neumíme docenit. Ale zpětně vidím, že když se mnou terapeut v těch nejtěžších chvílích prostě jen byl, jen se mnou procházel to období. Poslouchal mé sebevražedné plány a starost co bude s dětmi. Neznevažoval mé pocity, neříkal mi „nedělejte to“, prostě zcela účastně a s pokorou se mnou těmi sračkami prošel.

Žádný člověk v té době pro mě nemohl udělat více. Hodiny terapie byly v té době pro mě záchytné body v životě. Držely mi hlavu nad hladinou toho bahna, kde jsem měla ponořené celé tělo, a čouhal už jen nos…

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.1.12 11:36

Luc,
Krásně si to napsala. Lidi kolem, co jsou zdraví, tak na začátku se sice snaží pomoc, jenže nedovedou pochopit naše pocity, později už ani nechcou, mají totiž pud sebezáchovy a cítí, jak je vycucáváme, aniž by viděli pokrok. Jenže oni tu nejsou od toho, aby chápali, jak nám je. Takže zlobit se na ně je nesmysl. Já jsem jim vděčná a moc mě mrzí, že ty vztahy mezi námi moje deprese dost poškodily. Moc lidí kolem sebe taky nemám.
Pepino,začni kdekoli. Teď jsi přivázaná na kolotoči a motáš se dokola a dokola. Možná je to spíš taková spirála do té bažiny, co psala Luc. Nečekej, až se kolotoč zastaví a vystup. Jde to, věř mi. Chvíli po tom vystoupení budeš mít pocit, že se v tom plácáš dál, protože nejde všechno pokažené vyřešit za den. Kolikrát ani za měsíc. Ale někde začni. Dobývej jednu frontu za druhou, neustupuj a nevracej dobyté území. Postupuj pomalu, ale jistě a pevně. Píšeš, že jsi Býk. Ti tohle mají přímo ve své přirozenosti. Já bych Ti asi poradila začít se starat sama o sebe. Zajít si k doktorce ohledně stravování, zajít si k psychologovi a všechno mu říct. (Na rodiče kašli. Jestli se tatínek nebude bavit s Tvým mužem, tak toto není Tvůj problém, to je mezi nimi a může za to Tvůj muž především. Teď jde o Tebe, ne o ně.)Dej se do pořádku, pak můžeš přemýšlet, co dál. Snaž se prvně dostat své fyzické a psychické zdraví do „bodu nula“, teď jsi zřejmě hodně v mínusu. A když nemáš kolem sebe nikoho, komu tohle všechno můžeš říct, tak máš tady nás. Depresant depresanta udolat nemůže.:-)

Senseless
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.1.12 13:04

To jsi moc dobře udělala. I to je krok ven z toho děsu! Já při těch svých stavech se strašně moc uzavírám, odmítám chodit ven, starat se o sebe, domácnost, svět. A tím ono se to vše ještě zhoršuje. Myslíš, že by Tě rodiče nepodpoříli, kdybys jim řekla, že máš deprese? O té nevěře říkat nemusíš. Řekni, že nevíš přesně z čeho. Aspoň bys měla kolem sebe i nějakou fyzickou oporu, nejen tu virtuální.

pumi
91 příspěvků 16.1.12 10:46
zase se v tom plácám....

vplížila se mrcha nečekaně - nepozvaně. Ztrácím sílu, slzy se mi řinou po tváři, jsem v koncích…
PROČ ???? celý týden byl relativně v pohodě, dokázala sem mít radost z mála, asi sem začala jásat moc brzo :,(
Já ji tady neeechci

Lucrezia
337 příspěvků 16.1.12 11:57
Pepina 29 píše:
Sens,naši tomu nevěří.Mají v životě jen práci a jejich názor je,že deprese je jen vymyšlená věc,pro toho kdo se chce ulívat.Včera jsem to moc neukočírovala.Manžel byl vyjmečně doma a pohádali jsme se na tolik,že jsem sedla do auta a odjela.Od dětí,od všeho.Musím si to vše urovnat v hlavě a opravdu to začít nějak řešit.Přerůstá mi to přes hlavu.Nikdy jsem nic podobného neudělala.Jela jsem bez cíle po té zledovatělé cestě a představovala si,co by bylo kdybych se teď znovu vybourala.Třeba by to tak bylo i lepší.Nikomu bych nechyběla.

No, hezký… :( Úplně Ti rozumím, a nedivím se, že Tě napadají takové myšlenky. Taky jsem byla stejně v koncích jako Ty.
Sama dobře víš, že bys chyběla, a nejen dětem.
Tohle nedopusť. Možná ani nedokážeme domyslet, jak moc by jim to poškodilo celý život. Auto je hrozná zbraň. Já jsem v takových stavech zase vyjížděla na kole, v noci, i v zimě, a představovala jsem si, jak mě srazí auto a bude klid…ale sama bych pod něj vjet nedokázala.
Sama cítíš, že tohle řešit musíš. Ať to rodiče chápou nebo ne.
Můj táta by to taky nikdy nepochopil, je to generace vychovaná v tom, že depky se léčí fyzickou prací. V nějakém krátkodobém splínu to může pomoct, jako pracovní terapie při léčbě deprese taky, proč by ne. Ale samo o sobě to depresi nevyžene.

Děvče, držím pěsti, ať vyhledáš pomoc dřív než Tě napadne zase taková věc jako jet v noci rozčilená autem po ledovce…
Co Ti řek manžel, když ses vrátila? Mluvíte spolu?

Lucrezia
337 příspěvků 16.1.12 11:58
pumi píše:
vplížila se mrcha nečekaně - nepozvaně. Ztrácím sílu, slzy se mi řinou po tváři, jsem v koncích…
PROČ ???? celý týden byl relativně v pohodě, dokázala sem mít radost z mála, asi sem začala jásat moc brzo :,(
Já ji tady neeechci

A co se stalo? Souvisí to s něčím?

Lucrezia
337 příspěvků 16.1.12 12:13
Pepina 29 píše: .Auto je silná zbraň a když jsem ho v loni otočila na střechu a nebyla v něm připoutaná,vím co se může stát.

No nazdar… :(

Co děcka, ještě jsou nemocné? Jak máš staré děti? Já už mám velké, v pubertě.

Lucrezia
337 příspěvků 16.1.12 12:31
Pepina 29 píše:
2,5 a 5 let.Jen jedno,máme angínu.V noci jsem spala u nich protože se budili s pláčem.Nepochopí,že hádky se mají řešit mimo děti.

To asi ani není možné řešit jinak, než před dětmi. Neumím si představit, že by někdo dal děti na hlídání, protože se potřebuje pohádat… ;)
V principu není špatné, že děti jsou hádkám přítomny. Učí se tím, jak konflikty řešit. Jenže bohužel, my dospělí často neřešíme (v hádce nejsme přístupni logice ani smíru) a potřebujem se hlavně vyventilovat.
A že v noci by měly mít děti klid, to je jasné myslím každému.
Můj muž si ale taky zrovna nebere servítky. Když ho někdo nebo něco nasere, klidně tříská do stolu a řve třeba v 11 v noci. Potřebuje se vyprskat, je cholerik. Já mu v takových případech neoponuji, nemá to smysl, jen bych to zhoršila. Ale doutná ve mě zlost taky, to zas jo. Co jste vyřešili v noci? Je to aspoň trochu jasnější? Co budeš dělat? Jak se k němu dnes budeš chovat? Je to standardní situace, nebo takhle vyhrocené to ještě nebylo?

Stránka:  « Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 30 Další »
Váš příspěvek