Ahoj veramis,
Sama v tom určitě nejsi, on každý v paneláku dělá, jak žije spořádaným, spokojeným životem, nasmívá se na sousedy, ale myslím bychom se divily, jak to vypadá, když se za ním zavřou dveře. A to, že tvoji blízcí nejsou schopni pochopit, jak moc nesnesitelně ti je, tak, jak vidíš, v tom taky nejsi sama.:-) Já s tím taky ještě pořád zápasím, snažím se vysvětlovat, strašně chci, aby mě někdo opravdu chápal, ale to pravé pochopení najdeš asi opravdu jen tady. Takže dobře, že ses připojila.
Odborník přes léky je Lucrezia, já jsem vyzkoušela Venlafaxin Mylan a Seroxat a upřímně nevím, jestli nevyzkoušet jiný. Evidentně ti ale moc nepomáhají. Za sebe bych ti doporučila na spaní nebrat hypnotika (tipla bych, že je bereš), jen si buduješ další závislost, ale přejít např. na Chlorprotixen, o kterém jsem tu psala. Není návykový, není to klasické hypnotikum, zklidní tě tak, že třeba u tv nebo knížky časem odpadneš. Ale určitě jich existuje spousta jiných. Ten další prášek neznám. Myslím, že je dobré mít doma nějakou tu „berličku“, ale nemělo by to být nic, co ti navodí pohodu a klid, jen něco, co ti trošku uleví, když to fakt nejde. Já jsem se horkotěžko zbavovala lexaurinu, teď mám sice doma krabičku oxazepamu, ale to je proti l. slaboulinký prášek a já ho ještě 4× obrátím, než ho strčím do pusy. A jen když je nejhůř. Jinak holt jsem smířená s tím, že dny jsou šedé. Jedině pokud jsou černočerné a je jich po sobě tolik, že už fakt nevidím světlo na konci tunelu, zobnu, aby si odpočlo aspoň tělo.
To, že ráno se ti ani nechce vstát, ale nejraději bys den prospala, to jsem měla taky. Já s tím bojuju tak, že jsem si napsala na papír režim. Den začne v 5:30, budíček, nekoukám napravo nalevo, obleču tepláky, vezmu psa a jdu ven, kdyby kroupy padaly. Je mi jedno, jak vypadám, hlavně musím ven. Tam se rozchodím, pes mě většinou pobaví nějakým kouskem, takže domů dojdu nadýchaná čerstvýho vzduchu a hlavně s pocitem,že jsem vstala. Pak už je mnohem jednodušší se dopracovat ke snídani a dalším věcem. Jinak pokud opravdu nejde vůbec vstát, nebo to holt nedáš, doporučuju depresantův seznam. Mě pomohl naposledy ve čtvrtek - asi sis to přečetla - po dvou fakt nesnesitelných dnech jsem vzala papír a napsala na něj „uvařit si čaj“. A po čase jsem vstala a uvařila si ho a na lístečku odškrtla. Pak jsem si napsala „umýt hrníček“ a za chvíli šla a umyla hrníček. A takhle jsem to postupně rozchodila. Trvalo to celý den, ale ten další byl už lepší. A hlavně jsem to zvládla bez oxazepamu. Dneska tu mám ještě nepořádek, ale už 2 dny chodím se psem pravidelně a jsem umytá a převlečená. Jenže každý jsme jiný, tak třeba toto není zase nic pro tebe. Nevím, snažím se poradit, pokud ti to přijde jako nesmysl, tak to chápu. Jen prostě zkoušej a zkoušej, jak tu bylo také už řečeno: nakopej depku do…
Hlavně ale prober s doktorkou znovu ty AD. A určitě na ně nepij. To nadělá hroznou paseku a hlavně tím rušíš jejich účinek, takže jsi v podstatě jakoby ve stavu, kdy žádná nebereš. Sem tam sklenička podle mě nevadí, ale na chuť ne na lepší náladu. Ta teda rozhodně nepřijde, naopak přijde otřesný propad a už jsi v začarovaném kruhu.
Zkus si prostě vytvořit nějaký denní režim, i kdyby na něm bylo jen, v kolik si máš uvařit kafe, v kolik zapnout tv, v kolik někomu zavolat. Zkus to dodržet, časem přidat další. Mě v tomto vyhovuje i výše zmíněná talířková dieta, sleduju, jak jsem za dva dny mnohem akčnější, protože prostě po 3 hodinách mě čeká talířek, co nesmím vynechat. Do toho procházky s pejskem a ono už se pozvolna nabaluje jedno na druhé.
Doktorka mi poradila „chodit a dýchat“. A něco na tom je. Jen zvládnout ráno ten první krok…
Možná by pro tebe byl fajn ten stacionář, co jsme tu Lucrezia a já zmínily. Tam bys potkala každý den na pár hodin lidi, co prožívají podobnou bolest. A ve stacionáři s lidma nejednají jak s odpadem. To se bát nemusíš.
Moc ráda bych ti pomohla, snad v tom románu najdeš aspoň jednu věc, která ti pomůže nebo tě povzbudí.