připojuji se s nabídkou podpory…
Jak jinak ostatní?
Tome, děkuji za podporu. Mísí se ve mě dva pocity. Vím, že je nyní šťastný, našel duševní klid a pohodu. Na druhou stranu mám na něj hrozný vztek - zhroutila jsem se já i naše děti, nemůžu vejít do našeho domu a do koupelny, nemůžu spát, protože pořád mám před očima obraz, jak jsem ho tam našla. Manžel byl věřící, tak mi farář vysvětil dům a vyslal motlidbu a prosbu, aby jeho duše našla klid a opustila náš dům. Poprosil ho o náš duševní klid. Ve čtvrtek za něj nechám sloužit mši. Pohřeb byl ale v obřadní síni.
Ale hrozně mi chybí jeho objetí, pusa na dobrou noc, to jak se díval z okna, jak jsem přijížděla domů, jak si hrál s dětmi venku, jeho vůně, dotyk a prostě on. Ve dne se před dětmi držím, ale večer vybrečím potoky slz. Příští týden se objednávám ke své psycholožce a sama potřebuji pomoct. Kdybych neměla děti, tak si to autem narvu do prvního stromu.
Ahoj RB. Cokoliv řeknu, cokoliv napíšu těžko může v této chvíli pomoci. Je strašně, strašně dobře, že za něj necháš sloužit tu mši, je to to maximum, co pro něj můžeš v této chvíli udělat. Jsem věřící, zkrátím to, je to opravdu strašně důležité. Důležité je, aby ses nezhroutila a zůstala silná. Když jsem byl mladej a blbej, tak pro mne byly důležitý naprostý hlouposti. Třeba jaké mám auto a tak. Časem jsem dospěl k závěru, že život, který stojí za to, je především služba. Pomoc těm slabším. V Tvém případě, a Ty jsi velice silná holčička, jsou to opravdu Tvoje děti. Ty se prostě složit nesmíš. A Ty to víš i beze mne. Vím, že to bude strašně těžké. Pokud nevěříš, nic Ti vnucovat nechci ani nehodlám. Ale můžeš věřit v to, že jsou na světě lidi, a i ty virtuální, které neznáš, kteří Ti strašně moc drží palce. Zkus zatím žít pro děti a pro rodinu a i pro práci, pokud Tě baví a pokud ji máš ještě ráda. Zkus překlepat první dva tři týdny a asi to nebude nic moc, ale určitě to bude lepší než je to tedka. Děvče drž se, všichni v této diskusi na Tebe myslí a přejí si abys to zvládla. Jednou bude líp. Tom
Tome,
celý týden jsem byla na injekcích a práškách, jinak nevím, jak bych se dožila pohřbu. Děti do nástupu do školky budou u mých rodičů, budu si je brát na víkend. Dneska mě v dobrém maminka vyhnala od zítřka do práce. Děti ze mě hrozně cítí ten smutek a pořád pláčou. Jakmile jsem třeba odešla na pár hodin k sestře byly veselé. Teď jsem sama v našem domě, všude rozsvíceno a třepu se jak ratlík. Prostě cítím duševní neklid a strach. Dala jsem si velkého panáka, ale vím, že to nic neřeší. Mám strach usnout. Cokoliv v domě zapraská, tak šílím. Ale ten krok jsem prostě jednou udělat musela. Dům prodat nechci. Děti a já už ztratily jednu jistotu a o tu druhou je připravit nechci. Manžel byl ten nejhodnější chlap na světě a druhého takového už nepotkám. Budu žít pro děti. Psala jsem, že nejsem věřící, ale o duchovno se velmi zajímám. Vím, že duše sebevrahů většinou dlí v meziprostoru a nepatří nikam. Cítí bolest a utrpení všech, které za sebou nechali. Věřím tomu. Jen nevím, jak mu pomoci. Myslím si, že mše stačit nebude. Ráda bych, aby jeho duše našla klid a tento klid já a děti najdeme také.
Ahoj RB, nevím, jestli Ti to pomůže, ale budu psát to, co si myslím. Začnu těma dětma. Je naprosto skvělé, jak to řešíš.Ta věta, jakmile byly u sestry byly veselé. TY ZA TO NEMŮŽEŠ. Ale tak to prostě je. Budu parafrázovat, nechci psát o sobě, ale je to nutné. Moje paní ted jezdí s mojí mámou po doktorech. /Když jsem za obchodem/. Vrátí se na prášky, protože dostane milion pusinek, což normální žena nesnáší. Jdu venčit psa, a vidím, že ta nálada je automaticky přenesena na toho psa a mám hodně práce s tím, ho z toho dostat. To je normální. Pokud můžeš děti nějak zabavit či v uvozovkách odložit, děláš dobrou
věc. Nedělal bych nic jiného. Je to užitečné a pro děti velice pozitivní. Co se týče toho domu, zkus nějaký čas přežít. Pokud by to ale měl vyústit v to, že se nedostaneš do pohody a pořád tam budeš toho partnera vidět a nedokážeš tam být šťastná, což není nepravděpodobné, tak ho prostě prodej. S tím se ty děti vyrovnaj. Věř mi. Mám důvody, proč to píšu. Neberou to zas jako takovou jistotu. Pokud budou mít stejný komfort někde jinde a bude tam maminka sťastná,
tak velmi rychle přivyknou. Já jsem paradoxně zažil, já se rozvedl, není důležity proč, můj synek žije přes týden u maminky, a když jsem si našel svoji novou paní, taky má /máme/ synka o rok staršího než je ten můj, prostě, když si ho na konci víkendu maminka vyzvedávala, tak brečel, protože chtěl zůstat s náma. A to mu doma nic nechybí, jeho máma je jako máma excelentní. Ale cítil tu pohodu a dneska je mu jedno, kde je, protože prostě všude je pro něj pohoda. A pohoda je pro děti to nejdůležitější, na baráku nelpí. Dostávám se k tomu nejhoršímu tématu. Tématu duše Tvého muže. Je tady určitá hypotéza tvrdící to, co píšeš. Je ale potřeba si uvědomit jeden naprosto zásadní a podstatný rozdíl. Když si zlomíš nohu, tak s ní nesjedeš černou sjezdovku v Alpách. Deprese, jako nemoc, není blbá nálada. To je z medicínského hlediska totéž jako zlomená noha. A ted to napíšu hrozně, ale je to tak. Ta zlomená noha Tě vyřadí z lyžování, tady není zlomená duše, ale nerovnováha neurotransmiterů v mozku, která z medicinského hlediska je stejná jako ta zlomená noha. Jinými slovy řečeno, Tvůj muž se sice rozhodl tak jak se rozhodl, ale k tomu rozhodnutí používal část svého těla, která nebyla zdravá. A já jsem hluboce přesvědčen o tom, že ho za to vyšší síly nebudou trestat. A, jak jsem pochopil, on byl věřící v našem zeměpisném pásmu. Z toho jasně vyplývají dvě věci. Pokud věříš ve vyšší síly v našem historicky a kulturně podmíněném pásmu, žádný meziprostor neexistuje. Řeknu Ti to narovinu, protože mne to taky sebralo, jak to jen napsat, prostě nejen Ty, ale určitě spousta dalších lidí a všechna děvčata v této diskusi věnují vzpomínku a modlitbu za to, aby duše Tvého manžela nalezla klid. Jsem hluboce přesvědčen, že ten klid nalezne. A strašně moc Ti přeju, abys ten klid nalezla také. Hlavně prosím bud trpělivá. Jsme s Tebou. Všichni. Tom
Ještě, jak jsi psala o tom meziprostoru, doporučil bych Ti strašnou spoustu literatury, ale je to dost, z mého hlediska depresívní. Vím, pokud jsi psala o meziprostoru, že jsi nemluvila o víře z hlediska našeho podnebného a zeměpisného pásma, pokud Ti stačí můj závěr, problém naší víry je zároveň jeho předností. Dává naprostou svobodu rozhodnutí. A prostě, někdy to nekončí dobře. Ale jsem hluboce přesvědčen o tom, že to, čemu věříme my tady v Evropě, je z hlediska věčnosti nejsvobodnější, nejhumánnější, a velice milostivé. A má to hlubokou logiku. Pokud mohu doporučit, těmito otázkami se netrap a pokus se dostat do pohody a dostat do pohody celou rodinu. V myšlenkách jsem s Tebou. Tom
jen krátký vzkaz ode mne, opravdu hluboce s tebou cítím a naprosto vše podsatné vyjádřil Tom, jen bych se v určitých myšlenkách a úvahách opakovala. Člověk si najednou uvědomuje jak třeba noha v háji a ortéza jsou prkotiny. Prosím Tě drž se, asi to nebude jednoduché, bárák pokud to nepůjde klidně časem ožel, je to jen hmotný statek, ty potřebuješ abys překlenula nejhorší dobu nejen kvůli sobě, ale hlavně taky dětem. Pro ně to dle mého není už vůbec jednoduché protože nechápou třeba ani tu případnou příčinu proč atd… Věř že všichni na Tebe myslíme a já osobně přeji hodně sil do příštích dnů…
psala bych, ale nevím co…
Tom to napsal úplně skvěle, sama bych to takto popsat nezvládla.
RB věř tomu, že jsme opravdu s tebou ![]()
klidně piš o všech pocitech, nic neskrývej, buď silná, ale neuzavírej se do sebe.
Bohužel vše , co už se stalo nejde změnit, je nutné překlenout toto období a začít nějak znovu…
Ty máš obrovskou motivaci, vnitřní sílu a chceš bojovat, to je to nejhlavnější…
Co se týče stran víry, sice jsem vyrostla v částěčně věřící rodině, ale moc to na mě nezanechalo stopy, věřím tomu, že každý si svůj osud nese sebou a možná jen některé věci se dají ovlivnit.
Jinak o tom meziprostoru se mi to moc nezdá, proč by měl někdo trpět za ostatní? Tomu moc nerozumím…
Možná mi to někdo vysvětlí?
Tak jsem přestála další noc sama. Už se tam trochu cítím líp. Jen je mi smutno všude jinde, jen ne v domě. Nevím proč, ale jako by se mi tam vždycky ulevilo, ale pořád za každým rohem vyhlížím manžela a čekám, že mi řekne ahoj lásko. Vyjdu ven a mám v krku knedlík a začnu se dusit. Nemůžu ty emoce dostat ven. Dneska dětem přivezou dětské hřiště, pak budu kupovat trampolínu. Až si je vezmu na víkend, tak doufám, že budou zírat. Vše jim tam bude taťku připomínat, tak aspoň trochu zapomenou. Sice to stálo majlant, ale beru to jako nejlepší investici v tomto roce. Raději oželím nový sokl na baráku, ten počká. Zítra jdu ke známé, která se zabývá regresní terapií a ta se pokusí ze mě ty emoce dostat ven, celkem na ni spoléhám.
PS: jmenuji se Radka
RB z tebe je cítit obrovská vnitřní síla, klobouk dolů.
Vím, že to nemůžu nijak srovnávat, u mě je to přesně naopak - doma se necítím, ale jakmile vylezu ven, tak jako by to byl úplně jiný člověk.
Tak jsem včera byla na kriminálce. Už jsem si myslela, že nejhorší budu mít za sebou, podám výpověď, spis se uzavře. Hrozně uznalý a příjemný policista mě vyslechl, sepsal protokol, podal kapesník a celkem dlouho si ještě se mnou povídal. Bylo vidět, že mi chce pomoci. Pak mi nakonci oznámil, že případ se neuzavírá, že se spis předává na státní zastupitelství, prý se jim něco nezdá. Sdělil mi, že pro ně to je jasný případ sebevraždy - soudní protokol z pitvy, dopis na rozloučenou, rozbor mé nahrávky na záchranku (nikdo prý nemůže být tak dobrá herečka) atd., ale spis podstoupit museli. Takže to pro mě nekončí. Mě už fakt někdo nahoře moc nemá rád.
Radko vydrž, dáš to. Za čtrnáct dní bude líp, uvidíš. Tuhle trapárnu s policajtama přežiješ, to víš, je to pro ně jednodušší než skutečně pomáhat a chránit. Tom
ahoj Radko (pro zasmání má jmenovkyně
, popravdě si vůbec nedokážu představit že po tom všem co sis prošla, ještě toto martýrium na polici a před sebou varianta že vše neskončilo, ale bude se to z bůhvíjakých stran vracet a ty to budeš stále muset řešit, když spis byl podstoupen st. zástupci. Tato situace je snad nemyslitelná a připadám si jak v kocourkově ! To snad nemůžou myslet vážně, neměla jsi možnost k tomu něco říct ??? Podle mě ty především potřebuješ ted klid, dát se v rámci možností sama dohromady, nezhroutit se z toho (i když každý druhý v dané situaci by to udělal), myslet na děti a snažit se po malých krůčcích žít. Naprosto vážně jsem zaskočena chováním PC ČR při tvé situaci ! Ale nejsem odborně adekvátní to posoudit, jen ti ze srdce přeji hodně sil at zvládneš den ode dne lépe a zůstane ti víra v lepší zítří.............Drž se !!!!
Trochu jsem popátrala na patřičných místech a spis byl podstoupen zřejmě z důvodu procesních chyb policie, takže mě asi nezavřou. Jen se to prý může táhnout rok a z toho mám strach. Ta bolest po sebevraždě manžela je nesnesitelná a rve mě na kusy. Děti jsou u babičky a mě zachraňuje práce a kamarádi. Je fakt pravda, že v krizové situaci poznáte, kdo je váš přítel a myslí to s vámi vážně. Být sama v tak velkém baráku je hrozné. Raději bych žila v garsonce, jen kdybych tam měla svého manžela a držel mě v objetí. Co mám z peněz, nádherného domu, super auta, když ho nemám u sebe. Chce se mi pořád brečet, ale to můžu až doma. Sedím v jídelně, držím jeho tričko a brečím až nemůžu dýchat. Opustila mě životní láska a ta druhá část mince, která zapadla přesně tam, kde měla. Pamatuji si na den, kdy jsme se viděli poprvé. Až později jsme si řekli, že jsme hned ten první den věděli, že patříme k sobě. Prostě v srdci cítím, že už nepotkám nikoho tak úžasného, jako byl on. Požádala jsem ho o chranu pro sebe a naše děti. Duben ale bude krizový. Má svátek a měli jsme oslavit výročí svatby. Koupila jsem mu na svátek úžasný dárek a musela ho zrušit. Převzetí úmrtního listu byl pro mě nejhorší zážitek v mém životě. Vyšla jsem z kanceláře, posadila se na židli a rozbrečela se jako želva. Přijedu domů, sedím v autě a brečím. Nechce se mi domů, kde je ticho, nikdo mě nečeká a ve vstupních dveřích mi neřekne ahoj lásko, jsem rád, že jsi doma. Prostě si bez něj nedokážu svůj život představit a neumím bez něj žít. Na druhou stranu si pořád říkám, že každý z nás má právo volby a manžel si zvolil tuto. Asi se rozhodl přejít na druhou stranu dřív a pomáhat nám jinak. Na své rozhodnutí měl právo, jako každý z nás. Jen ty následky jsou hrozné a bolí. Vím, že je nahoře, protože nikdo jiný si to nezaslouží víc než on. Já zas mám jistotu, že půjdu dolů ![]()
Ahoj Radko. Vidím, že se v tom, vyloženě naprosto topíš. Co se stalo, se bohužel nedá změnit. Napadají mne rady, které sám předem nazvu kravinami. Ale přesto to zkusím. Píšeš o velkém baráku. Není někdo, kdo by tam přes to nejhorší období bydlel s Tebou, koho bys vydejchala a byl Ti po psychické stránce přínosem? Sestra, kamarádka, máma, nebo tak něco. Tady je ale třeba dobře volit, aby byl opravdu přínosem. Pak mne napadla už jen superkravina. Třeba nějaké štěnátko, či nějaké zvíře, kočička nebo tak něco, cílem by bylo, abys byla po určité období totálně zaměstnaná a neměla čas se v tom topit. Ale děti, práce, zařizování, asi blbost. Ale potřebuješ v každém případě získat nějaké pozitivní emoce. Jakékoliv. Pokud Tě napadne, jak se k nim dostat, jakákoliv cesta je cestou k lepšímu. Nevím, fakt nevím,ted jsem moc nepsal, protože jsem od rána do půlnoci makal, pokud mne napadne něco, co bude mít větší přidanou hodnotu, než že jsme v myšlenkách s Tebou, okamžitě napíšu. A třeba něco napadne děvčata. Holky, kde jste? Myšlenky, myšlenky, co s tím, jsou potřeba. Napište, vyjádřete se. Radko, drž se. Tom
Dneska jsem byla s holkama v kině. Celé odpoledne fajn. Jen když jsem si představila, že místo mě měl sedět manžel a hrála poslední písnačka u titulek, tak jsem se zase rozbrečela. Chybí mi manžel jako člověk, který mě vždy objemul, chybí mi jeho vůně a jeho dotyk. Máš pravdu, topím se v tom. Jsem u našich a máti mi zakázala brečet a mluvit před dětmi o manželovi - abych je nestresovala. Celý den držím emoce na uzdě a až večer, kdy jsem sama, tak jdou ven. Každý z rodiny mi říká, že to přebolí a bude líp, ale nikdo mi nedovolí brečet a jen tak si o manželovi povídat. Potřebuji někomu říct, jak moc jsem ho milovala, jaký byl úžasný člověk a jak moc mi chybí. U nás v rodině jsou slzy slabost a smutek je zakázaný. proto jsem se rozhodla děti vychovávat jinak. Slzy očišťují a na emoce má každý právo. Možná až smrt manžela mi otevřela oči, že jsem především matkou, ženou a člověkem a až potom top manažerem a vůdcem. On to uměl. Dával mi a dětem tu čistou a nezištnou lásku. Nejhorší je, že si to člověk uvědomí, až když vše ztratí. Chtěla bych vrátit čas a tolik mu říct. Že jsem mu dostatečně nepoděkovala za jeho lásku ke mě a k dětem, jaký byl úžasný manžel a otec. Tolik toho zůstalo nevyrčeno a mě to moc mrzí. Nemůžu se zbavit toho hrozného pocitu, kdy mi umíral v náručí a já jsem boj o něho prohrála. Ani nevím s kým - možná s jeho smutkem, depresí…Prostě bez něho nemůžu jít dál a dala bych vše na světě, kdyby šel čas vrátit o dva týdny zpět. Těším se až bude venku hezky a udřu se na zahradě. Kolem domu je tolik nedodělaných věcí, které jsme měli udělat spolu a budu je muset udělat sama. Fyzická práce mi možná hodně pomůže.
Ahoj Radko. Myslím, že máš úplnou pravdu. A že na to jdeš dobře. Nic nového Ti neporadím. Stran Tvé profese, plně chápu Tvé pocity. Taky jsem měl takové tendence, když jsem byl mladší. Ted už vím, že by mne to svazovalo. Ano, jsi člověkem. V první řadě. A za slzy se nikdo stydět nemusí. A neboj, to cos mu neřekla, on to určitě ví. To si můžeš být úplně jistá. A jít dál prostě musíš. Ale i to je Ti určitě jasné. A i s tím, každý den se fyzicky zničit, naprosto, zcela souhlasím. Je to lepší než kdybys podlehla nějaké závislosti, která by Tě pak v budoucnu blokovala. Vím, nenapsal jsem Ti ani jednu novou myšlenku. Ale i to je dobře. To je totiž známkou toho, že jsi velmi chytré děvče, které má tu sílu se z těch sraček dostat. Radko, v myšlenkách jsem s Tebou. Drž se. Tom
Ahoj děvčata. Zdravím Vás, a přeji příjemný velikonoční večer. Domníval jsem se, že jsme tady jedna velká rodina. Když má kdokoliv z nás problém, druzí mu napíšou a podpoří ho. Jeden z nás má tedka krapánek problém. A o sobě nemluvím. Kde jste? Jsme velká rodina, kde pomáhá jeden druhému, nebo jsem si zase něco, jak je mým zvykem pripitoměle vysnil? Tom
omlouvám se, že sem tu pro vás nebyla, má to vícero důvodů…
1. v pátek jsme dostali padáka
2. ani ten net mi nefungoval
3. na celý víkend se ke mě nastěhovala segra se synovcem a ten mi nedal ani vydechnout - aspoň sem neměla čas na blbé myšlenky
Ted jsem tady a pište, pište, pište
Radko, z dětství si pamatuju, že téma city u nás bylo tabu a není to dobře, člověk nemá své city skrývat, ať už je to smutek, radost, bolest, cokoli. Hoooodně dlouho mi trvalo, než jsem se naučila o svých citech mluvit, je to fakt fuška, myslím, že je lepší se to od malička učit, ať i ty malé děti ví, že život není peříčko…
Dodnes se s našima nedokážu bavit o všem - ta komunikace vázne a pak se obě strany necítí dobře
Ahoj devcata, jsem rad, ze jste zase zpatky:-), i kdyz jak ctu, ne vše je zalite sluncem. Musíme si tu naši komunitu trochu hýčkat, jste všechny prima baby, byla by škoda tu diskusi rozpustit. Pepino, vubec se nezlobím a thanks to got, vše jde k lepšímu, pes mne miluje, žena mne miluje, děti na mne serou:-) protože jsou v pubertě, prášky stále půlím, takže poho, díky, jsem tady ted taky, méně, protože co udělá chlapeček, když se cítí dobře? Začne víc pracovat. Tot můj případ, kéž to trvá věčně. Děvčata, zatím hezký večer:-) Tom
@Pepina29 píše:
A co se stalo Pumi?Napiš dokud tu jsem třeba pomůžu
potřebuju nutně práci a nedaří se,
mám chut se opít a už se nikdy neprobudit, nechat všechno tak jak je a vypařit se jak pára nad hrncem
bijou se ve mě 2 šotci, jeden ví, že je to špatně a druhý říká vzdej to.
Hlava mě bolí stabilně, takže z toho strach nemám, ale řeším celkově žití.
Pro zaměstnavatele jsem také neperspektivní, je mi 30, bezdětná - žádné plus.
Proč si myslíš, že jsi pro zaměstnavatele neperspektivní? Já si myslím, že v tom to není. V jakém oboru by sis představovala pracovat? Co by Tě bavilo? Tom
vím, že máte pravdu, ale tohleto v životopise nikdo nevidí, bohužel už sem se setkala i s tím… Mají předem strach, že odejdu na mateřskou, což u mě nehrozí…
dělala bych cokoli, jen abych mohla pracovat, v pátek to bylo jak blesk z čistého nebe
člověk přijde do práce a příště už nechoď ..... krutá realita. Víš Tome, tady si člověk moc nemůže vybírat, moc možností není.
Sakra, vždycky, když se to začíná obracet k lepšímu, tak dostanu podpásovku. Proč? Copak si nezasloužím aspoň krapet toho štěstí? Co sem komu udělala? Proč, proč, proč?
chvilku po tom, co sem se tu jobovku dozvěděla mi volala kámoška, byla z toho taky v šoku… jak sem dorazila dom, tak už skoro stepovala přede dveřma s tím, že mě nenechá samotnou, že má o mě strach, abych si něco neudělala. Klábosily sme celý večer, celou noc, kolem pobíhal její pes, pitbul. zvláštní je, že sme si hned padli do oka a pořád se se mnou chtěl mazlit, teď bych ho tak potřebovala mít u sebe. Na jednu stranu sem „osobnost“ která dokáže ukočírovat takového macka a na druhou stranu sem troska, která si neumí zajistit příjem…
jako by ve mě žily 2 osoby tak rozdílnéééééé
To mne taky napadlo Ti poradit. Pro mne můj „bojový“ pes udělal strašně moc. Bohužel všechna tato plemena jsou přešlechtěná a z hlediska zdraví strašně citlivá. A to je finančně velice náročné. Nicméně souhlasím s Pepinou, po děvčeti Tvého věku každý zaměstnavatel rád sáhne. Notabene, když zatím nemáš závazky. A občas to chce změnu. Jsi velmi inteligentní. To víš. Píšeš, u vás, žádné možnosti, nedá se moc vybírat. Co to zkusit jinde? Víc příležitostí k seznámení, k práci. Byteček zde můžeš pronajímat a někde něco prostě zkusit. Zkusit všechno jinak? Co Ty na to. Tom
tahleta možnost mě taky napadla, ale zatím nemám kam „vyjet“ hledám nejen tady, ale i kdekoli jinde, napadlo mě i zahraničí. Začít někde znova, přiznám se mám strach z nového začátku, jakéhokoli. asi sem v sobě někde zakopala tu odvahu, po dobrodružství, citím se svázaná.
Tome, duchové asi nemůžou psát na PC, že? Jinak bych si opravdu myslela, že jsi něco jako náš dobrý duch, který nad náma drží ochrannou ruku…
Jo a holky, jsem ráda, že vás mám ![]()
ps: stále netuším jak se rozmnožují mimozenšťani ![]()
No prima, už uvažuješ úplně jinak než na začátku. A odvahu jsi nezakopala, neboj. Akorát prostě, už máš určitou životní zkušenost a ten bezvadný adrenalin je bohužel konfrontován se životní realitou. O to konkrétnější a kvalifikovanější budou Tvá rozhodnutí. Jinak jak se rozmnožují mimozemšťani netuším, ale ten způsob, jak se rozmnožují zemšťani mne docela baví:-). Tom
ahojte lidi,
už od víkendu bojuju s připojením, pořád mi to vypadává, no jo WIFI ![]()
moje nervy, připojuju se jak pako a ve finále mi to celé spadne… vrrrrr
ted sem napsala skorro slohovku a zas se to smazalo
ach jo, musím konstatovat, že jste včera měli pravdu. alkohol je metla lidstva ( jen nevím čím bychom jinak zametali
)dala sem si trochu vínka - už nemusím červené…
tuším, že sou asi dětičky trošku nemocné, je to tak? Tak přemýšlím… Pepino, i banality sou v životě podstatné… maličkosti, z těch je vlastně celý život složený…
moje noc taky nebyla jedna z ideálních, už pár dnů mě trápí bolehlav, bez příčiny. A dneska mě to chytlo v noci akutně
ale nějak funguju. Copak se děje v pondělí? samozřejmě, že budu držet pěsti (ale zvědavost mi nedá) ![]()
jestli chceš pochlub se, jestli nechceš neva
Ahoj holky, pěkný pozdrav z Jindřichova Hradce všem. O Maribel nevím vůbec nic, Sens v poslední době studovala na nějaké jazykové zkoušky z francouzštiny v práci a pak se ze dne na den vůbec neozvala, Luc, nebo alespoň doufám, je v pohodě. Ale v kontaktu nejsem momentálně s nikým. Omlouvám se, že píšu čím dál tím míň, ale díkybohu je mi dobře a plně se věnuju práci. Přeji všem hezký večer
Tom
Tak hlásím, že žiju. Jen jsem měla v práci takovou honičku, že jsem neměla čas ani na záchod. Pak jsem dorazila domů a šla fyzicky dřít na zahradu, abych vyhnala z hlavy smutné myšlenky. Nějak jsem přešla ze stavu truchlení na stav naštvání na manžela. Jsem na něj naštvaná, že:
Prostě mám na něj za tyto věci vztek. Časem mu možná odpustím, že ublížil mi, protože já jsem velká holka a nějak se s tím vyrovnám. Ale budu mít problém s odpuštěním ohledně dětí. Ty trpí nejvíc.
Dneska mi psali z pohřební služby, že urna je k vyzvednutí. Vůbec nevím kdy seberu odvahu si ji vyzvednout. Nemůžu spát a v noci se mi při zavření očí pořád vybavují vzpomínky na to hrůzné ráno a pohled na zkrvavenou koupelnu.
Díky bohu, že mi moji rodiče pomáhají a během týdne se starají o děti. Na víkend si je beru domů. Od září nastupují do školky, tak se vše možná vrátí do normálu - i když bez tatínka. Prostě to musím zvládnout kvůli nim. Během týdne se ale cítím hrozně, když jsem v tom velkém baráku sama. Při každém vrznutí se probudím a rozklepu strachy. Už to ale pomalu ustupuje a za chvíli se možná budu cítit zase bezpečně. Jen mám pořád pocit, že ho vedle sebe cítím a je se mnou. Zvláštní pocit. Směsice strachu a jistoty. Čím dál tím víc si uvědomuji, že skutečně byl tím nejlepším, co mě v životě potkalo. Děkuji za 7 překrásných let, ale hrozně krátkých. Těšila jsem se, že až budou děti starší, barák dodělaný, že budeme cestovat, užívat si jeden druhého a mít více času na sebe.
PS pro zasmání. Koupila jsem v Albertu bezpečné zápalky. Jsou fakt bezpečné, protože nejdou zapálit. Buď se hned v půlce zlomí nebo se vůbec nezapálí. Bezpečnost nade vše ![]()
Moje děti mají 2,5 a 4,5 roku. Jsou naprosto úžasné. Starší mi chce pořád pomáhat, abych se neupracovala. Mám pocit, že s odchodem manžela si na sebe vzala všechnu tíhu světa. Takže ji nechám něco udělat a pak je ženu ven. Je hodně malá na to, aby ztratila dětství a hezké vzpomínky. Na psa mě ukecávají pořád, ale váhám. Kolega má doma chovnou stanici speciálního světově uznávaného plemene a klidně mi pro holky dá štěně zadarmo (hodnota 80.000,–). Mi dělá radost práce na zahradě, protože hrabání v hlíně vysloveně miluju. Chci si vybudovat okrasnou zahradu kolem domu, dětem dětské hřiště (zítra ho konečně možná složím a určitě budu zase za blondýnu
)Miluji svou práci a kolem sebe mám hrozně bezva kolegy a podřízené.
Věřím, že mě ten vztek přejde a pak budu s láskou vzpomínat na to krásné a dobré. Jen to teď nějak nejde. Jen mám pocit, že do konce života zůstanu sama. Někoho tak úžasného prostě už nepotkám. Manžel byl jedinečný a byl přesně tou mojí polovinou. Prostě osudová láska na první pohled, která se zažije jen jednou za život. Moc mi chybí. Já jsem hyperaktivní a někdy emocionální čertík (název mého šéfa) a on vytvářel ten rodinný klid a pohodu. prostě jsme se vzájemně doplňovali. Pořád mě provází pocit, že jsem pro něj měla udělat více. O depresích jsem věděla, ale nechala se uchlácholit větami, že je líp. Neměla jsem mu dovolit vysadit prášky a okamžitě letět za jeho doktorem a nechat nasadit jiné. Z těch, které měl se mu dělalo zle. Myslela jsem, že to kvůli mě a dětem bude chtít zvládnout. Kde se stala chyba…Nechápu, že dokázal odejít z postele s pohledem na mě, napsat dopis na rozloučenou, všude viděl stopy a fotky dětí a přesto udělat tak hroznou věc. Proč se mu nerožla kontrolka a vědomí lásky a péče o rodinu ho nezastavilo. Přece nemůže být takový zkrat, že večer jsme šťastní a plánujeme další dny a druhý den se zhroutí svět.
Ahoj Radko, a vůbec všem děvčatům hezký večer. Budu upřímný, přečetl jsem si vše, ale jsem tak utahanej, že si nejsem jistej, zda jsem všechno pochopil.
Nevím, jestli to pomůže, ale mám tři věci. Snad to bude srozumitelné, i když to vezmu zkratkou. Jsem naštvaná na svého muže. Je to naprosto přirozená reakce, vycházím ted ze své víry, je to i z tohoto hlediska naprosto normální. Nechci jít do detailů, ale je to tak. Ale je potřeba mu odpustit. Stejně jsi mu v podvědomí již odpustila, ale bojíš se si to přiznat. Tím se uleví především a v první řadě Tobě. Takže, jako tečka, jako vyrovnání s minulostí je to naprosto nutné. Jinými slovy řečeno, dej průchod svým emocím, pokud to nikomu /děcka/ neublíží, znič se v práci, na zahradě, na kole, jakkoliv. A směřuj k odpuštění. To je totiž to jediné, co s tím můžeš udělat. Třetí věc, zcela konkrétní, píšeš o pejskovi v hodnotě osmdesát tisíc, který by mohl být zadarmo. Stran plemen pejsků jsem Ti naprosto k dispozici. Jsem pejskař, vlčák, nyní ridgeback, a moji zálibou bylo na cvičáku věnovat se problémovým psům velká plemena. Prosím Tě, u pejsků to není jako u aut. Čím dražší tím kvalitnější. Je třeba brát v úvahu, že pejsek je domestikovaný predátor, a je třeba si jednoznačně definovat, zda je určen k dětem, zda bude spát v domě či na zahradě, kolik času mu kdo bude věnovat. Jen příklad. Můj ridgeback. Spánek zahrada nemyslitelné. Jedno z nejnáročnějších plemen na pohyb. V sobotu, kdy mám čas, ráno 40 minut, tak 4 kilometry, odpoledne dvě hodiny v průměru, čtrnáct kilometrů, večer 30 minut něco přes dva kilometry. Abych ho utahal, až v týdnu pojedu na své služební cesty a paní to dala. Tato čísla jsou směšná pokud to absolvuješ měsíc, dva, pejsek to vyžaduje každodenně po celý svůj život. A když to nemá, je to jeho zaměstnání, není spokojen a je agresívní. Pozor na to s tím pejskem. Pro další dotazy v této oblasti jsem k dispozici. Promin, že o tom marginálním hovořím tak dlouho a o tom základním tak krátce. Ale o pejscích na rozdíl od toho hlavního tématu možná něco vím. Radko, drž se. Snesitelný víkend. Tom
Ahoj Pepino, vím, žes to už psala, ale prosím o rekapitulaci. Jak staré jsou Tvé děti, byla bys ochotna akceptovat psa v baráku, nebo bude bydlet na zahradě, kolik času jsi schopna mu denně věnovat, byl by to pejsek pouze pro Tebe, nebo by se zapojili manžel, kdo by ho krmil, Ty nebo manžel, chceš aby i hlídal, měli jste už pejska, když Ti napíšu, že můj pejsek, když mu bylo šest měsíců, tak něco blbýho sežral, zauzlovaly se mu střeva a operace včetně následné péče stála čtyřicet tisíc, dala bys to? Kdo je u Vás hlavou rodiny. Jako opravdu. Každá otázka má svůj význam. Rád odpovím. Tom
Vycházím ze tří základních postulátů. První pes je plnohodnotný člen rodiny, akorát z hlediska hierarchie je na posledním místě, což znamená, že respektuje i děti. Druhý vlastníkem psa není ten, na koho je napsanej a kdo má právně zodpovědnost, ale ten, kdo má takzvané přivolání. Což znamená, že za jakékoliv situace, pes, který je na volno, a Ty ho zavoláš, tak neprodleně přiběhne. Třetí každý pes má právo na to být vycvičen tak, aby byl všude na volno, což v překladu znamená, že kdykoliv ho zavoláš, tak přiběhne. /proti právnímu řádu této republiky, ale zvládnutelné/. Položilas mi krásnou otázku, tak jsem se trochu rozepsal. Více se rozepíšu už pouze o silniční cyklistice. Děkuji Ti za to a přeji dobrou noc. Tom
Ahoj Pepino. Tak jeden typ bych měl. Border kolie. Je to kompromis mezi středním a velkým plemenem. Lze celoročně venku, tím pádem je i méně náchylná na choroby. Velmi inteligentní a citlivý, nemá ráda jakoukoliv formu nepohody či násilí. Vzhledem k tomu, že starat se a krmit budeš Ty, tak spíše psa, pokud by to byl manžel, nebo kdyby děti byly větší, aby s pejskem mohli samostatně vyrazit na procházku tak fenku. Takhle radši asi spíš psa. Ona to je otázka. K dětem je vždy lepší fena. Ale mám velkého silného psa a děti má rád, hraje si s nima, nikdy by jim neublížil. Z Tvého hlediska, pokud by ses rozhodla pro fenu, tak se Ti může stát, že se přilepí na páníčka a kdyby ses postavila na hlavu, bude preferovat páníčka. Ono o to nejde, kdo koho preferuje, ale Ty s ním budeš víc, Tobě by měl pes viset na očích, pes, to je taky práce a on by Ti měl maximálně vyjít vstříc, aby Ti tu práci ulehčil. Opět ze zkušenosti. V okruhu mého bydliště bydlí pět fenek, které mne akceptovaly jako alfu a beru je s sebou se svým psem na procházky. /ne najednou/. Většinou jejich majitelé jsou děvčata a vidím jasně, i když to není můj pes, ke mně přiběhne, když ji zavolám, k nim ne. Takže platí pravidlo. Chlapeček si pořizuje spíše fenku, holčička spíše psa. Jo a ta border kolie se při dobré stravě může dožít třináct, patnáct let. A navíc, dle mého, je to velice hezký a milý pes. Tom
Prima prima, já naopak s prací na N booku končím:-). Nicméně, pozor na ten výběr správného štěněte. Pokud to nevezmete jako charitu, proti čemuž nic nemám, myslím tím vzít štěně z útulku, tak je potřeba vybrat správnou chovatelskou stanici. Štěně se předává se základními hygienickými návyky, to jej naučí fena, ne Vy, štěně se nevybírá na jeden pokus. Je dobré vidět, když se štěnatům dává krmení, jak se chovají. To štěně, které je agresivní, bude i jako velký pes agresivní. To štěně, které je bojácné, bude celý život bojácné. Je optimální vybrat štěně neagresivní, ale sebevědomé. Pak také vidíte temperament štěněte. Štěně, které se povaluje se bude spíš povalovat, štěně, které je hyperaktivní, bude hyperaktivní. Také lze pozorovat míru láskyplnosti. Pokud budeš chtít štěně zaujmout, tak jdeš do podřepu, nasadíš milý úsměv, a lehce zabubnuješ prsty o zem. Štěně to bere jako podnět ke hře a mělo by přiběhnout. Je to blbý, ale byl to jeden z mých vtípků. Když jsem byl na veterině v čekárně a viděl jsem tam nějakou unuděnou paničku dámičku, tak jsem šel ven, zabubnoval prsty a za chvilku byl pes u mne a dámička něco nesrozumitelně ječela, no nic blbej for, já vím. Jo a poslední věc, to se spíš týká velkých plemen, ale přesto, rodiče štěněte by neměli mít dysplazii kyčelních kloubů. Je dobrý, i když se seriozní chovatel urazí, ale je dobrý tento dotaz položit. Displazie je většinou dědičná, riziko vysoké. Tak a já končím a jdu si užívat víkendu:-) Čau Tom
Pepino, v životě by mne nenapadlo, žes namyšlená slečinka. Příhodou z veteriny jsem chtěl pouze pobavit, a taky říct, že pes má svoji řeč. Řeč těla, čistě například, když pes mává ocasem, tak to může být projev přízně, ale taky to může být příprava před útokem, to poznáš podle toho, že stáhne lehce uši dozadu a lehce obnaží čelisti. No a to, že když jdeš do podřepu a lehce zabubnuješ nehtama o podlahu, moc lidí to neví. Jinak dík za kompliment. Trochu jsem se zabýval na jednom cvičáku prací s problémovými agresívními psy - velká plemena. Ale pozor, když takového psa potkám a nepřečtu ho, mám pouze jednu radu. Skočit přes plot:-) Tak přeju dobrý výběr a štastnou ruku. Tom
Tak jsem dneska za blondýnu nebyla. Švagr a synovec se nade mnou slitovali a dorazili složit hřiště. Nebýt jich, tak tam asi pořád stojím a uvažuji kam dát skluzavku. Jsem úplný technický antitalent a mého manžela zase toto bavilo. Konečně jsem po prostudování asi 20-ti stránek dokázala pustit náš počítačově řízený kotel. Ještě najít, kde to má popelník, zjistit čím se čistí rošt a hořák a mám vyhráno. Děti aspoň dneska nemrzly. Jen jak vidím, jak roste tráva tak mě jímá hrůza. Manžel loni koupil novou sekačku, nejsilnější hondu. Máme kolem domu pozemek cca 3.000 m2, tak prý aby to vydrželo. Když jsem zjistila, že cenový rozdíl mezi sekačkou a traktorem byl minimální, tak jsem vzteky spadla ze židle. Tehdy mě to netrápilo, sekal manžel. Při představě, že při svých 52 kilech tahám sekačku, která má 40 kilo, tak se ptám, jak ji dostanu z dřevníku. No, aspoň posilovna zadarmo. Posekám, padnu na trávu a spím venku až do rána. Dneska jsem měla infarktový stav. Starší Anička zase plakala, stýskalo se jí po tatínkovi. Pak přestala a prohlásila, že si s Luckou (mladší) najdou jiného, stejně hodného tatínka, který je bude mít rád. Mi prý nezbyde nic jiného než ho schválit o vzít si ho. Zůstala jsem jak opařená. Prý tatínek bude mít radost, že se o nás někdo stará a nejsem na všechno sama. Nechápu, jak takhle malé dítě může takto dospělácky uvažovat. Okamžitě jsem si vzpoměla na film „jak dostat tatínka do polepšovny“ a polel mě pot. Moje starší je toho fakt schopna. Nedokážu ji vysvětlit, že nejsem připravena a dlouho nebudu uvažovat o jiném tatínkovi. V mém srdci je manžel a bude tam navěky. Prostě si na jeho místě absolutně nedokážu představit někoho jiného. Dala bych vše, co mám za to, kdyby se vrátil a nic se nestalo. Byla jsem šťastná a je to pryč. Když děti spí, přepadne mě hrozný smutek a brečím. V těchto okamžicích jsme si s manželem povídali a plánovali budoucnost. Teď sedím na sedačce sama a čumím na blbiny v televizi nebo si čtu knížku. Pomalu se smiřuji s tím, že se fakt manžel nevrátí a jsem sama. Ve středu mě balil chlap v bance. Chápu hlášku mých kolegů, že prý dokážu vraždit i pohledem. Stačil jeden a uctivě se vzdálil. Manžel je pro mě tím jediným, se kterým jsem chtěla zestárnout a uživat života. Dodnes jsem to neuměla, znala jsem jen práci. Děti mě ale učí, že v životě to není jen o práci, ale zejména o čase, který strávím s rodinou. Lituji každé promarněné chvilky, kterou jsem nebyla s nimi a s manželem. On to uměl a dával dětem úplně vše, zejména svůj čas a lásku. Mám se od něj hodně co učit.
Radko, míra Tvé bolesti je na prahu snesitelnosti. Já, kterej má plnou hubu keců a názor na vše prostě nedokážu napsat nic jiného, než že Ti strašně přeju, abys byla silná, nesložila se a den po dni bojovala. Máš skvělé děti, a to je asi to jediné, co by Tě mohlo držet nad vodou. Prosím, pokud budeš mít čas a chuť, piš, jsem v myšlenkách s Tebou. Bohužel Ti nemohu nic poradit, protože, všechno co napíšu budou, jak jsem již napsal kecy. Radko, drž se. Máš velkou vnitřní sílu a všichni, co jsme tady, tak Ti strašně držíme palce. Já vím, je to málo. Ale máš virtuální kamarády, kteří na Tebe myslí a drží Ti palce. Tom
Díky bohu za všechny kamarády. V práci řídím hodně chlapů a až teď poznávám, jak jsou báječní.Udělají pro mě cokoliv. Za ty virtuální taky děkuju, protože vám můžu napsat vše, co cítím. Dohodla jsem si v práci individuální režim. Pondělí až čtvrtek práce do večera a v pátek volno. Takže budu od května s dětmi 3 dny. Jednatel ví, že si svoji práci udělám a noc je dlouhá. Výhodou je, že si svůj čas relativně řídím sama, takže to snad nějak půjde. Potřebuji koupit nový dřevník a nějaký zahradní domek na ty nesmysly kolem baráku a na zahradu. Tak čumím na internet a omdlívám do klávesnice. Chtěla bych dřevěný, protože se mi líbí. No za 100 tisíc - neberte to. Pořád na těch fotkách nevidím pozlacené kliky a sluhu u dveří. To si snad raději koupím desky a zbiju si něco sama.
© 2026 Vitalion.cz, Napište nám | Podmínky užití | Poučení OOU | Reklama | Cookies (seznam) | Mapa webu
Provozovatelem tohoto serveru je MAFRA, a.s., se sídlem Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČO: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328.