Dobrý den, je možné, že moje odpověď se nebude úplně dobře číst.
Předem se tedy omlouvám za případné „vykolejení“.
Na syna tlačíte. Nejspíš mu řídíte život, ale vlastně vůbec nevíte,
co máte dělat. Vaše výčitky se snažíte různě kompenzovat, ať už
sladkým jídlem, falešným milým chováním či jinak. Už ho to nebaví a
němčinářce řekl nejspíš něco, co jí někdo měl říct už dávno.
Opět se dostal do pasti, kdy ho nikdo neposlouchá a ještě se to otočilo
proti němu.
Nikdo z nás není svatý. Nehrajme si tedy na to a dejme těm slabším
(dětem) trochu svobody, ony vědí, jak se mají vyvíjet. Naše povinnost je
pouze poskytovat jim záchrannou síť, ne jim říkat, jak mají skákat.
Naučme je přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Ať si nabijí ústa.
Vždyť je to stejně nemine. Hlavně je ale neomezujme a nechtějme po nic, ať
jedou přesně v našich kolejích, které jsme my postavili, ale nestojí na
pevných základech, nýbrž na idei, kterou si myslíme, že je správná bez
předchozích zkušeností.
Přeji mnoho štěstí a věřím, že se změnou přístupu předejdete mnoha
zdravotním a psychyckým problémům. 
