Ahoj, já jsem mívala a možná že ještě mam stejnej problém. Moje váha je dost kolísavá, jednou jsem dole podruhý zas nahoře. Ted jsem bohužel spíš v tlustší fázi a to už několik měsíců. Dříve to bylo lepší. Podle mě na to přejídání ma vliv to jestli se hejbeš nebo ne. Tzn. když děláš pravidelně nějakou fyz. aktivitu tak z toho budeš mít celkově takovej lepší pocit, hlavně za nějáký čas, kdy se ukáží nějáké výsledky té námahy. Jeden čas kdy jsem chodila na aerobik se mi podařilo opravdu zhubnout, ale ze zkušenosti vim že i když jim jak vrabeček a nesportuju tak dolu nejde nic.. Poslední dobou ale na to jídlo už nemam chut tak jako dříve (to ale neznamená že nemam sklony k přejídání, pořád mam nutkání když jsem třeba doma tu ledničku otvírat a hledat něco dobrýho). A taky co bych ti mohla poradit a vim ze zkušenosti je to že základ je si dát oběd (o snídani ani nemluvě). Jeden čas jsem totiž ve škole neobjedvala a taky jsem pak celej den vytahovala a bylo to fakt mnohonásobně horší. To co ti pomůže je to, že ty buchty, chipsy a já nevim co ještě nebudeš mít doma..prostě nebudeš mít možnost si něco takovýho brát..Místo toho si koupíš ovoce nebo zeleninu a pak když budeš mít tendence něco vytahovat tak si vezmeš něco zdravýho a bude to v pohodě. Hlavně to chce se hejbat a jíst zdravě. Budu ti moc držet palečky ať to nějak zvládneš kdyby jsi si o tom chtěla víc pokecat, napiš mi

No to je zajímavé, zase nějaké „odborné“ názory. Podle mě je ale dobře, že jste konečně přiznaly, že se nejedná o geny tloušťky, ale o přejídání. Podle mě tloušťka je něco, co je na každém vidět, jaký vede život. Prostě rozumní lidé se stravují rozumně a vědí, co tělo potřebuje a co ne… takže bych doporučoval trochu u stravování myslet taky mozkem a nesvádět to všechno na „pocity“…

Takže podle vás pitbul se správnou životosprávou může být chrtem? U všech zvířat se používá šlechtění k utváření parametrů, ale lidí se dědičnost netýká?

Uznávám, že do metráku se asi kočka projedla, ale pro někoho je to snazší a pro někoho těžší.
Trvalý hlad a obezita jsou už většinou směr na cukrovku druhého typu. Je potřeba pohybem dostat cukr do tkání, aby řvaly, že už nechtěj. Další otázkou je náplň života. Co budu dělat, abych se nevykrmovala? Nejhorší je právě sedět doma a nic nedělat rukama. Jakmile se zaměstnáte, je to lepší.

AHOJ
pitbul je hodně svalnatý pes pokud je správně veden v tom ta genetika je ,ale pokud se bude válet celé dny na gauči a žrát jelikož nebude vyběhanej tak bude jako koule.
S Přejídáním jsem taky měla letité zkušenosti,,nejvíc se hubne po tom co nemáme doma koupoeného(být tebou,tak ani nejedu k regálum s chipsama ,sušenkama), Já když vidím ty otylky co mají v marketech ve vozíčku tak ,ale sámo že je to věc psychiky,zavřít se doma a nacpat se pochutinkama.
Já doporučuji,najít si jiný střed zájmu,třeba Tě sport začne uspokojovat a taky zjistíš,že když se najíš před cvičením že je ti špatně atd,dobré je mít nachystané zdravé svačinky v kablece v lednici,blbost je hladovět.
neznám holku ketrá by sportovala ,nepřežírala se a byla při tom tlustá.Ano,můžeš být statnější,mít širší boky trochu bříško,ale furt to vypadá líp než být kulička.Tak držím pěsti a doufám,že se sebou něco uděláte,,,stojí to vážně za ten pocit přeprat tu žravost.
PS: hodně pijte,před spaním a po porbuzení sklenici vlažné vody 

Jen taková drobná poznámka-min.hodinu před spaním už by se pít nemělo, protože si chtějí ledviny v noci odpočinout!!!!Má se pít hodně během dne!!!!

Mám stejnou zkušenost. Jednak čas který se tráví při nějaké aktivitě brání přejídání a zároveň s fyzickou aktivitou klesá i nezřízená chuť k jídlu. Nikdy jsem tento problém neměla extrémní, ale vzpomínám si na chvíle přežírání se z nudy. Souhlasím s Martinem, že genetika je pouhou výmluvou. Každý asi nejsme stejný, ale snad bychom se mohli trochu poznat a myslet i při tom jídle. Takových šlachovitých typů, kteří mohou jíst co hrdlo ráčí a neztloustnou je opravdu málo, většina lidí prostě přejídáním tloustne.
A rada. Vytvořit si jídelníček, zdravý, nijak jej neporušovat a dodržovat i intervaly. Zdravých jídelníčků je plný internet. Pevnou vůli a disciplínu, ta je nakonec třeba vždy, když chce člověk něco dokázat. V nejhorším případě navštívit dietologa. Přeji hodně štěstí.

Já mám také problém s váhou a snažím se ho řešit. Teď používám tzv. krabičkovou dietu a hodně mi pomáhá a rozhodně není určená pro lidi,kteří váží 60 kilo,ale právě pro ty,kteří váží mnohem víc.

Bohužel to není vada těla.Zkuste se zamyslet nad tím,jaký problém přejídáním řešíte.Za co se trestáte?Ty krabičky schvaluji.Ale nejdříve je nutné, udělat si pořádek v duši.A pít.Pít hodně a hlavně vodu.

Ahoj všem,
rozhodně se nejedná o fyzický problém - pohyb a krabičkové diety jsou jen dočasná řešení, i když je určitě dobré zamyslet se nad životním stylem - pes, tedy ústřední problém, je však zakopaný jinde. Za vyloženě hloupé názory považuji příspěvky typu „nežerte“, „je to jen otázka vůle“ apod… Jedná se především o problém psychický - o závislost, srovnatelnou s alkoholismem, nebo jiným typem závislosti - a že jich je. Pokud jste už ve fázi „narkomana jídla“ je nasnadě volba dobrého psychologa, či psychiatra (klidně současně s dietologem). Pokud totiž neřešíte prvotní problém dojde buď k recidivě, nebo k nahrazení jídla jiným „koníčkem“ (cigarety, drogy, alkohol…a další). Držím palce.

Tady velice souhlasí.Nadváha není chyba těla ale je to problém hlavy a duše.Tím nechci říst,že je někdo blázen.Může to být podmíněno i nemocí,endo­krinolog.problé­mem,metabolic­kou poruchou.A po­dobně,ale to bývá ta 2 % ze všech postižených,K dietě je nutné změnit i způsob života.Opravdu se mi potvrdilo,že nadváhou trpí hlavně lidé v psychcho nepohodě.Protože mají představu,že jídlo je něco,co je uklidní,dá jim to co hledají a kolotoč začíná.Ale ,dietu nezavrhuji.Je to první krok k tomu,že chcete něco na sobě a svém životě změnit.Nadváha zaviněná užívání léků př: na revmatismus,atp tam není co řešit .Tam to srovná opravdu jen tříhodinová dieta, bez velkých potíží.Zrovna tak nadváhu ze štítné žlázy po zahájení léčby lze srovnat snadno.

Bábina píše:
Bohužel to není vada těla.Zkuste se zamyslet nad tím,jaký problém přejídáním řešíte.Za co se trestáte?Ty krabičky schvaluji.Ale nejdříve je nutné, udělat si pořádek v duši.A pít.Pít hodně a hlavně vodu.

Jj, to je fakt přesné. Není too těle, ale o duši. Taky se zamýšlím nad tím, co tím jídlem vlastně zajídám. Jaká to je emoce, ketrá mě nutí tohle sníst, aniž by tělo toto potřebovalo. Kterou svou potřebu tím nasycuji.
Těžko říct. Je to asi na dlouho. Už mám zparchantělé chutě a potřeby, které se maskují do fyzického hávu.
Krabičkové a talířkové diety určitě fungují. jenže to chce jistou disciplínu, vůli. Po jednom dni jsem znovu sklouzla k přejídání. nevím, jestli to mám zkoušet dále, a jestli mi ty neúspěchy spíše nepotvrzují, jak jsem neschopná.
Kéž by to šlo nějak nenásilně. Takhle je mi to proti srsti, doslova cítím, že na sobě páchám násilí. 

Rozumím Vám. Sama bojuju s něčím podobným, i když jsem si jako řešení nevybrala jídlo (nicméně, když zkouším přestat, obvykle inklinuju k nahrazení svojí závisloti právě jídlem). Krabičkové diety fungují, ale - jak jsem psala, není to jádro pudla - takže - jenom dieta určitě nepomůže. Taky se nepranýřujte, že máte slabou vůli, nebo disciplínu…do­poručovala bych Vám pro začátek si přečíst něco o závislostech, abyste pochopila, jak to funguje…držím Vám palce.

Nj, mně nepomůže přečíst si něco o závislostech. Já s nimi mám docela bohaté zkušenosti. Bohužel.
Sory že jsemm se nepřihlásila, píšu z cizího PC…

( Po jednom dni jsem znovu sklouzla k přejídání. nevím, jestli to mám zkoušet dále, a jestli mi ty neúspěchy spíše nepotvrzují, jak jsem neschopná. )

Přestat kouřit je ta nejsnadnější věc. Měl bych to vědět, neboť jsem to dělal už tisíckrát. Mark Twain.

helenorsk píše:Přestat kouřit je ta nejsnadnější věc. Měl bych to vědět, neboť jsem to dělal už tisíckrát. Mark Twain.

Tak snadné, že to nikdy nedokázal…

Příspěvek upraven 16.12.11 v 03:58

Je potřeba najít si náhradu za jídlo…něco , co člověk dělá, když cítí nutkání se najíst. Nevím, jestli to platí i u přejídání, ale mně osobně hodně pomáhá fyzická aktivita. Když se donutím každý den k nějakému pohybu, bojuje se mi daleko lépe a úspěšněji než když jen dřepím doma…může to být ovšem cokoliv jiného. Taky mi hodně pomáhá být užitečná - prostě dělat něco pro druhé…svého času jsem pracovala jako dobrovolník na dětské onkologii, což byl mazec, ale přestala jsem sama sebe aspoň na chvíli vnímat jako „největšího chudáka pod sluncem“ - pomůže to Vám i druhým.

Urtica píše:
Je potřeba najít si náhradu za jídlo…něco , co člověk dělá, když cítí nutkání se najíst. Nevím, jestli to platí i u přejídání, ale mně osobně hodně pomáhá fyzická aktivita. Když se donutím každý den k nějakému pohybu, bojuje se mi daleko lépe a úspěšněji než když jen dřepím doma…může to být ovšem cokoliv jiného. Taky mi hodně pomáhá být užitečná - prostě dělat něco pro druhé…svého času jsem pracovala jako dobrovolník na dětské onkologii, což byl mazec, ale přestala jsem sama sebe aspoň na chvíli vnímat jako „největšího chudáka pod sluncem“ - pomůže to Vám i druhým.

Nejsem dobrým příkladem.
Protože toto vše jsem taky zkoušela. Jenže neznám míru, v jídle ani v ničem. Cvičení a pohyb jsem přeháněla.
Dobrovolníka jsem dělala dva roky (teď jsem v té oblasti zaměstnaná).

Zkoušela jsem se zabavit, jen v depresi něco jako „zabavit se“ neexistuje. A tak všechny ty knihy a barvení mandalek, a hra na nástroj, co mě dříve bavilo, mi nikdy nedokázalo už zaplnit to prázdno.

Prostě jsem se dostala příliš daleko, než aby pomáhaly běžné prostředky, co zabíraj na zdravé lidi. Z mého jídla se stala opravdová obsesivní posedlost.

Vidět někoho v ještě horším stavu, než jsem já, mě tedy nepovzbudí, naopak, vyvolá pocity viny. To totiž záleží, v jakém stavu se člověk nachází. Když už jde o opravdovou patologii, tak pomůže jen odborná pomoc. Je dobré to rozlišit včas, než dojde k pokusům o sebeublížení a výčitkám.
Protože každá další dobře míněná rada v tomto případě vyvolá jen frustraci a vinu.

Ano, potřebu odborné pomoci jsem zmiňovala už ve svém prvním odstavci. Samozřejmě - žádný univerzální návod neexistuje…kdybych ho znala, tak si pískám. I pro mě byla a jsou tahle řešení jen dočasná, takže vím o čem mluvíte…přesto jsem to ještě nevzdala. Přeju Vám vše dobré.

Víte s jídlem je to jako s každou jinou drogou.Člověk záávislý na jídle je obměna kuřáka,alkoholika a třeba i narkomana.Prostě to mít musí a pokud to nemá je zle.Má normální absťák,jako každý jiný závislák.Proto píšu,že nejdříve je nutné naučit mozek,mysl myslet na něco jiného a ne jen na jídlo.Tady kdyř se jedná o pár kil,to je normální to se dá ještě lehce a bezbolestně srovnat a dodržovat nový životní styl a rytmus.Ale potřeba jídla jako drogy je stejně životu nebezpečná jako každá jiná závislost.Je to taková anorexie postavená na hlavu ,jak tu někdo napsal.A pokud nevyhledáte odbornou pomoc,nevidím žádný výsledek.Dnes už si můžete nechat udělat při morbytdní nadváze operaci žaludku s psychopomocí,kte­rá Vás naučí jiný způsob života.Není ale dobré jednu závislost vyměnit za druhou.Vyzkoušejte asma sebe.Dejte si k snídani malý krajíček cheba s něčímjen namazaný a zkuste 3 hodiny jenom píi vodu.Pokud to vydržíte je to dobré.Ale pokud celou dobu budete koukat na hodiny,jestli už je čas si dát něco dobrého?Je potřeba odborného zásahu.Jíme proto abychom žli,Nežijeme proto aby chom jedli.

Bábina píše:
Víte s jídlem je to jako s každou jinou drogou.Člověk záávislý na jídle je obměna kuřáka,alkoholika a třeba i narkomana.Prostě to mít musí a pokud to nemá je zle.Má normální absťák,jako každý jiný závislák.Proto píšu,že nejdříve je nutné naučit mozek,mysl myslet na něco jiného a ne jen na jídlo.Tady kdyř se jedná o pár kil,to je normální to se dá ještě lehce a bezbolestně srovnat a dodržovat nový životní styl a rytmus.Ale potřeba jídla jako drogy je stejně životu nebezpečná jako každá jiná závislost.Je to taková anorexie postavená na hlavu ,jak tu někdo napsal.A pokud nevyhledáte odbornou pomoc,nevidím žádný výsledek.Dnes už si můžete nechat udělat při morbytdní nadváze operaci žaludku s psychopomocí,kte­rá Vás naučí jiný způsob života.Není ale dobré jednu závislost vyměnit za druhou.Vyzkoušejte asma sebe.Dejte si k snídani malý krajíček cheba s něčímjen namazaný a zkuste 3 hodiny jenom píi vodu.Pokud to vydržíte je to dobré.Ale pokud celou dobu budete koukat na hodiny,jestli už je čas si dát něco dobrého?Je potřeba odborného zásahu.Jíme proto abychom žli,Nežijeme proto aby chom jedli.

Jj, bábino, to skoro všechno je pravda. Já jsem přesně ten typ, co když si dá kousíček chleba a pak se nalívá vodou, stejně visí na těch hodinách, kdy už budou tři. |Takže problém tím pro mě nemizí. Znovu se zabývám jídlem většinu dne. v myšlenkách nebo ve skutečnosti, to je nakonec fuk. je to nutkavé myšlení, které kazí život.
Paradox je, že třeba já jsem léta jedla normálně problém jsem neměla. Až poslední roky s tím bojuji, a to i s odbornou pomocí, vč. medikace, stacionáře, terapie. Dělám vše, co je možné udělat, ale výsledek nikde,. To je fakt frustrující.

Jen s jednou věcí nemohu souhlasit . Závislost na jídle není jako každá jiná. je to o dost horší. Jíst se totiž musí. Chlastat a kouřit a brát drogy, to nemusíme, bez toho přežijeme.

Ale vědci už zjistili, že neexistuje kontrolované pití (resp. není na světě člověk, kterému by se to povedlo když už byl jednou závislý). Bohužel si myslím, že nejde nalézt rovnováhu ani v tom jídle.

Já nemám podváhu, nemám ani nadváhu. Somatický problém tedy nemám. Dle lékařů jsem tedy normální.
Jen terapeut ví, že nejsem.

Urtica píše:
Ano, potřebu odborné pomoci jsem zmiňovala už ve svém prvním odstavci. Samozřejmě - žádný univerzální návod neexistuje…kdybych ho znala, tak si pískám. I pro mě byla a jsou tahle řešení jen dočasná, takže vím o čem mluvíte…přesto jsem to ještě nevzdala. Přeju Vám vše dobré.

Jo jo…kéž z toho vede cesta ven…

K citátu Marka Twaina. Ty cigarety bych vůbec nepodceňoval. Patřil jsem ke kuřákům, kteří když vylezli někam na vysoký kopec například, tak ostatní si dali čaj z termosky, mandarinku, banán a rohlík se sýrem. Já si donesl Plzeňský Prazdroj a červený marlborka. Každý má svoji slabinu. Pro někoho je to jídlo, pro někoho je to alkohol, já nekouřím už přes půl roku a furt jsem zkroucenej jak žvejkačka. Tato odporná droga Tě nevyřazuje apriori ze života, takže pro případnou cigaretu je vždy omluva. Je to ale veliký omyl, je to závislost, která když padne na úrodnou půdu, tak má nesmírnou sílu. Přeji hodně štěstí. A čím dřív přestaneš, tím lehčí to bude. Tom

Lucrezie, v jednom odstatvci jste zmiňovala „jaká je ta moje emoce, kterou to zajídám“…pátrali jste po tom se svým terapeutem?? Překvapovalo by mě, kdyby jste se nedobrali žádného výsledku…v mém případě jsou například spouštěčem úzkosti a panické ataky - což se mi podřilo zjistit sebepozorováním i bez terapeuta…nemohlo by v tom být něco takového…??
Ještě mě napadlo…pokud se přejídáte a nemáte nadváhu - pak by se právě možná i o somatický problém mohlo jednat…??

Urtica píše:
Lucrezie, v jednom odstatvci jste zmiňovala „jaká je ta moje emoce, kterou to zajídám“…pátrali jste po tom se svým terapeutem?? Překvapovalo by mě, kdyby jste se nedobrali žádného výsledku…v mém případě jsou například spouštěčem úzkosti a panické ataky - což se mi podřilo zjistit sebepozorováním i bez terapeuta…nemohlo by v tom být něco takového…??
Ještě mě napadlo…pokud se přejídáte a nemáte nadváhu - pak by se právě možná i o somatický problém mohlo jednat…??

Zdravím, děkuji za odpověď.
Anoí, samozřejmě jsme to s terapeutam probírali, ony i ty úzkosti mají svoji příčinu, takže je to cesta, ale naní ten tokřen.

Samozřejmě , že jím, když cítím nějaký druh prázdna, který chci zaplnit. A bohužel neumím to jinak, než jídlem

Sladkosti jako sladkosti života, kterých bych si měla dopřávat, nebýt na sebe tak přísná…to vím.
Tak jsem si po tom , co jsem si jídlo se vším všudy odpírala a zhubla, začala jsem si dopřávat sladkého aspoň v reálu, v jídle.
Od té doby jsem břibrala asi 9 kilo, což je pro mě hrosná suma tuku, ale objektivně to tak děsné není. Je to jen o tom, jak přijímám já sebe. I s těmi tuky. Hlava to ví, ale ten pocit…tomu neporučím.

Vím dobře,že jíst se musí.A je opravdu těžké odolat,když člověk z jídla udělá ne výživu těla,ale jakousi berličku duše.Odolat pokušení je pak těžké.Protože bez jídla opravdu žít nelze.Ale je třeba majít problém proč a kdy to vzniklo.Na co to navazuje?Jakou prázdnotu a po čem ,zaplňujete jídlem?Mozek se nedá přeprogramovat jako počítač.Ale dá se najít chyba.A tu když vyřešíte,vyřešíte i přejídání.Víte oni i kuřáci si myslí,že kouřit musí,a pijáci také zapíjí prázdnotu.A tak zase takový rozdíl to nebude.Ještě by mně zajímalo,zda jste podstoupila vyšetření štítné žlázy.A dieta není o odpírání si jídla.To je exrém na extrém.To je snad ještě horší než se přecpat rovnou.Protože to stejně nakonec uděláte.A je to právě o tom jak dobře píšete jak přijímáte sama sebe,své tělo,svou osobnost.A je to otom,že se nemáte ráda.Naše,tedy moje generace byla ještě vedena k tomu,že mít rád sám sebe ,je něco sprostého a nechutného,skoro jako vražda.Ale teprve člověk,který se příjme takový jaký je,se svými kg,nebo hubeností,brý­lemi,kulháním a já nevím čím vším ,a řekne si ano to jsen opravdu já a taková se můžu mít ráda.Pak teprve je možné uvažovat o dalším řešení problému.Všem na této stánce co bojují se sebepřijetím bych doporučila knihu Louise.L.HaY Miluj svůj život.Není to reklama na knihu bude asi muset vynaložit úsilí ji sehnat.Ale možná Vám nepomůže,ale zaručeně ukáže cestu.

@Miky píše:
No to je zajímavé, zase nějaké „odborné“ názory. Podle mě je ale dobře, že jste konečně přiznaly, že se nejedná o geny tloušťky, ale o přejídání. Podle mě tloušťka je něco, co je na každém vidět, jaký vede život. Prostě rozumní lidé se stravují rozumně a vědí, co tělo potřebuje a co ne… takže bych doporučoval trochu u stravování myslet taky mozkem a nesvádět to všechno na „pocity“…

to je hrozna hovadina!!! ja treba mam 174cm a 68kg, sportuju, jim zdrave a stejne trpim chorobnym prejidanim!!! Jak mi tohle vysvetlis?!!!

No ne tak docela máte pravdu.Chorobné přejídání je nemoc psychyská a na nemoc těla nebo genů.Je to závislost jako každá jiná.Třeba na alkoholu,tabáku ,drogách .A stejně jako závyslost by se měla tato nemoc léčit.Víte,ti lidé opravdu nutí jíst jejich podvědomí.Ale bohužel těmi to problémy lidé zastírají strach ze života a nelásku k sobě samému.I když jim to přináší chvilkové uspokojení,příjde po čase absťák a jedou v tom znova.Nejprve si musí srovna životní priority a pak teprve léčit přejídání.

Milá Sofie, je hezké, že chcete lidem pomoct ale nesmíte si dát reklamu na svůj blog, brzo Vás smažou. Je to proti pravidlům. Udělejte si tady registraci, dostanete obálku a tam si lidi kteří mají zájem o hubnutí můžete zvát. Mám na své soukromé stránce taky takovou skupinu a s váhou bojují úspěšně. Protože dodržují hodiny a velikost porcí a hlavně srovnají si v hlavě, proč začali s přejídáním, protože probereme i to a pochopí, že si zaslouží být štíhlí a hezcí a nekteří docela píší, že i šťastnější.

No, je to taky cesta, nic proti. Ale prostě, musíš si najít jiný světýlka. Stres jsi zaháněla jídlem, je potřeba jej zahánět něčím jiným. A je prima jíst
zeleninu, ale ne proto, že je zdravá, ale, pokud se ji naučíš upravit, tak zjistíš, že je neuvěřitelně chutná. Sportovat by se taky mělo ne proto, že je to zdravé a že zhubneš, ale prostě proto, že Tě nějaký sport chytí a že se na něj budeš třeba od rána těšit. Nevím co děláš, ale třeba takovej squash, můžeš ho dát s kamarádkou a když budeš dvě hodiny lítat na squashi, tak si pak úplně klidně můžete zajít na večeři a dát si, na co máš chuť. Teda pokud udržíš vidličku:-) Hodně štěstí Tom

S Tomen nemohu než souhlasit, ale přejídání je závislost jako každá jiná. A nejdříve musí člověk pochopit, proč se jí chce zbavit, Ne jen z estetických důvodů, ale i ze zdravotních, protože přejídání vede k morbidní obezitě, a těžkým chorobám a v posledním stádiu i ohrožuje život sám. Nejdříve si ujasněte, že tu berličku nepotřebujete, a pokud to sami nezvládnete, což je jisté, obraťe se na odborníky. Ono strávit život jen u pkného talíře a nebo balíku brambůrek, není nejlepší řešení. Ochuzuje te se o moc.

Labužnictví a chorobné přejídání je podstatný rozdíl. Labužník si dá rád něco dobrého, ale když vidí ty následky, umí říci a dost. A doporučila bych ještě dodržování 3 hodim. Každé 3 hodiny trochu a mezi tím jen pít nejlépe vodu nebo zelený čaj(žere tuky).Ale chorobné přejídání to je psychycká nemoc.Je to závyslost stejná jako každá jiná a tam nějaké omezování nepřipadá v úvahu. Ti lidé co chorobnou žravostí trpí, ani třeba kvůli své váze nechodí ven.Tam opravdu pomůže jen psychiatr a nebo baipas žalůdku.

Kdepak, labužníkovi to může tak chutnat, že nepřestane ochutnávat a uždibovat dokud není k prasknutí. Zrovinka teď o Vánocích to je veliký problém, tedy pro mě určitě. V podstatě se cpu dobrotama po kilech a je to tím, že je to tak dobré. Běžným jídlem bych se tolik nepřejedla. Snažím se hýbat jak nejvíce to jde, ale Vánoce jsou peklo…

Tak tohle dělal můj bývalý, ustavičně byl v lednici a něco do sebe ládoval. U něho to byla velká sobeckost, sežrat všechno sám, neohlížel se ani na děti
a jak mohl, sežral i jim, když jsem to nedokázala ubránit a když jsem ub ránila, křičel na mě, že mu vyčítám jídlo. Zřejmě tato sobeckost pochází z dětství, nepocházel z dobrých poměrů a jak jsem časem pochopila, o jídlo se nejspíš doma i prali jako děti. Byla jsem kolikrát zoufalá ,protože jemu bylo úplně jedno, jestli budou mít druhý den děti na svačinu do školy. Nevím, jak jste na tom Vy,

Podle mě je až přílišné přejídání dost nebezpečné pro srdce ale být hubený taky neni nejlepší pro mě je optimalí váhá 175cm/90kg

Když mě pořád honí mlsná! Pokud nemám něco v puse tak pořád přemýšlím co do ní narvu Nejhorší je nuda! Díky ní jsem přibrala 8.kg za 4.týdny, pokud to tak půjde dál, asi budu tlouštík roku. 

Mně pomáhají žvýkačky, to je pak na nějaký čas od jídla uplně pokoj

Hezký den, našla jsem Vaše příspěvky u různých problémů a protože se mi zdály velmi rozumné, dovolím se zeptat. jsme po operaci štítné žlázy po hyper funkce a autoimunitním…už před operací jsem začala přibírat a te´d to pokračuje a neskutečně mi otékají ruce, oči a mírně nohy, ale ruce téměř nedám v pěst…poradíte mi?? Zatím jsme po operaci asi měsíc a dali mi eutyrox 100…

Mela jsem to sami…je to takovej kolotoč..je to psychicky clovek sitim nejakym zpusobem vyrovnava s depresi, nechuti ksobe sami ajediny co te utesi ale zaroven ublizi aty tovis je zase jen jidlo.taky sem se prejidala ukrutne..bylo mi zesebe spatne..obcas to delam i tedka..vim ocem mluvis

Chtělo by to možná zajít za specialistou, nebo psychologem, protože Vás zřejmě pohání nějaký problém.

Známá má taky podobný problém, ale „není si ho vědoma“.. Co s takovýma lidma?

@Katarina píše:
Dobrý den,

mám takový trapný, ale dnes už častý problém. Jsem asi závislá na jídle. Vždy, když jím, nejsem schopná přestat, dokud už uplně nemůžu.. a jakmile mi slehne, najím se ještě znova. Samozřejmě je mi z toho špatně, ale mám pocit, že do dobré nálady mě dostane opět jen jídlo. Samozřejmě jsem z toho zoufalá. Říkám si, že bych mohla míň žrát, ale pak se na sebe podívám do zrcadla (váha už se dávno přehoupla přes 100 kg na 165 cm) a zachvátí mě opět zoufalství a sáhnu po buchtě, salámu, smaženém kuřeti atp.

Napadlo mě, že příčina přejídání může být i nějak vrozená nebo nějaká jiná, než pouze psychická, ačkoli předevšim kvůli svojí váze jsem ve stresu pořád. Pomohla by třeba léčebna? Nemyslím, že by to bylo jako např. u drog a tak. Prosím poraďte, už nevím, co dělat.

Dobrý den Katarino, sama nejsme lékař, takže Vás nemohu diagnostikovat, zda se jedná o záchvatovité přejídání či ne. Je skvělé, že jste se svým trápením svěřila a ráda byste svůj stav změnila. Máte ode mě plnou podporu a držím Vám dopředu palce. Má kamarádka prožívala před pár lety něco podobného. Denně se přejídala a následně trpěla výčitkami svědomí, strachem z tloustnutí apod. Vše měla způsobené ze stresu ze zaměstnání a ze vztahu s přítelem, který jí neustále říkal, že je „tlustá“. Kamarádka po dlouhém točení se v kruhu objevila Centrum Anabell, které se poruchami příjmu potravy zabývá a vše začala řešit. Nejprve docházela na sezení k sociální pracovnici, se kterou svou situaci sdílela a společně s ní hledala nejlepší formu léčby. Dále docházela k psychoterapeutce a nutriční terapeutce, také do Centra Anabell. Tato léčba jí velmi pomohla a kamarádka se cítí mnohem lépe. Nechtěla byste poradnu Anabell také vyzkoušet? Věřím, že i Vy byste tam nalezla pomocnou ruku. Sezení v poradně se sociální pracovnicí je zcela zdarma, kamarádce bylo nabídnuto i anonymní vystupování. Svou situaci kamarádka řešila i s praktickým lékařem, jelikož se bála nějakého somatického onemocnění. Nakonec kamarádce ještě diagnostikovali onemocnění štítné žlázy, které s tím také hodně souviselo. Určitě bych zkusila navštívit i praktického lékaře, ať máte jistotu. Přeji Vám mnoho sil!