Poradenství bulimie

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Pavel.R
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 26.4.12 13:19
Poradenství bulimie

Dobrý den, rád bych se zeptal jestli někdo nemá zkušenost,případně radu ohledně poradenství pro rodinu pacienta s bulímíí Jedná se především o to jak co nejvíce a nejefektivněji pomoc v tom soukromém životě v okruhu rodiny Děkuji za informace .

Reakce:
Mary.enn
32 příspěvků 7.9.17 16:38
@Pavel.R píše:
Dobrý den, rád bych se zeptal jestli někdo nemá zkušenost,případně radu ohledně poradenství pro rodinu pacienta s bulímíí Jedná se především o to jak co nejvíce a nejefektivněji pomoc v tom soukromém životě v okruhu rodiny Děkuji za informace .

Dobrý den, osobám s poruchou příjmu potravy a jejich blízkým pomáhá poradna Anabell. Mají poradny v Praze, Ostravě a Brně. Zkuste se obrátit na jednu z nich. Sezení v poradně je zcela zdarma a jako rodina služeb Centra Anabell můžete využít opakovaně. Sama jsem do poradny Anabell docházela s kamarádkou, která měla poruchu příjmu potravy a sezení se sociální pracovnicí jí velmi pomohlo k motivaci a novému hledání léčby. Držím palce

Mary.enn
32 příspěvků 7.9.17 16:38
@Pavel.R píše:
Dobrý den, rád bych se zeptal jestli někdo nemá zkušenost,případně radu ohledně poradenství pro rodinu pacienta s bulímíí Jedná se především o to jak co nejvíce a nejefektivněji pomoc v tom soukromém životě v okruhu rodiny Děkuji za informace .

Dobrý den, osobám s poruchou příjmu potravy a jejich blízkým pomáhá poradna Anabell. Mají poradny v Praze, Ostravě a Brně. Zkuste se obrátit na jednu z nich. Sezení v poradně je zcela zdarma a jako rodina služeb Centra Anabell můžete využít opakovaně. Sama jsem do poradny Anabell docházela s kamarádkou, která měla poruchu příjmu potravy a sezení se sociální pracovnicí jí velmi pomohlo k motivaci a novému hledání léčby. Držím palce

Lumčaaa
1 příspěvek 8.2.21 14:18
Je to dlouhý příběh, ale prosím, jsem zoufalá.

Dobrý den,
na začátek se omlouvám za délku příspěvku, ale chtěla bych, aby jste pochopili proč a co se děje.
chtěla bych se podělit o svůj příběh a zároveň poprosit o radu. Poruchou příjmu potravy trpím už někdy asi od 13-ti let. Četla jsem o tom hodně a myslím si, že za to může otec. Můj otec je hodně cholerický a hodně nám všem doma ubližoval. Přesto ale mám pocit že bych se s ním chtěla usmířit, ale nedokážu to. Takže jsem začala trpět anorexií. Přestala jsem jíst. V tomto věku jsem ještě neměla tušení co to jsou kalorie. Takže jsem se spíše řídila tím, jak je jídlo velké. Takže mi nevadilo sníst třeba nějakou čokoládovou tyčinku. Problém byl v tom, že tu tyčinku jsem snědla ráno, nebo ještě jednu odpoledne před tréninkem. Hrála jsem hokej. To bylo vše, co jsem snědla. Rodiče o tom nevěděli, jídlo jsem mívala ve škole, takže jsem to vše jen odnášela pryč. Když jsme jedli doma, tak rodiče jedli v obýváku a já s mýma bráchama jsme museli jíst v kuchyni u stolu. Já jsem ale jídlo dávala mladšímu bráchovi, který to snědl, protože byl a stále je velký jedlík. On si totiž neuvědomoval, že je to špatně. Moc jsem zhubla, nepamatuji si kolik. Ale mamka to začala zpozorovat a už si nepamatuji co bylo dál. Jen vím, že mi to nikdy neřekla, ale to jí nevyčítám. Byla jsem hodně slabá a na trénincích jsem začala kolabovat. Často jsem se taky mlátila do hlavy, mívala jsem monokly, sebevražedné myšlenky, chtěla jsem utéct z domova. Bylo to peklo, ale kvůli touze zase hrát hokej, jsem prostě začala jíst. Jedla jsem ale hodně zdravě, sledovala různé zdravé recepty na instagramu. Nevím, jak jsem to dokázala, ale zvládla jsem to. Často jsem ale trpěla hlady, protože jsem se prostě bála si dát ještě něco na jídlo. Fungovala jsem takhle až do asi 18-ti let. Tehdy jsem si našla přítele. Je taky hokejista, ale jedl hodně nezdravě. Já u něj trávila spoustu času, dá se říct, že jsem u něj v podsatě bydlela. Takže jsem jedla to co on a přibrala jsem a hodně mi to vadilo. Takže jsem začala zvracet. Do teď nevím, jestli je tohle anorexie nebo bulímie, ale to je asi jedlo. Chodila jsem zvracet v noci, kdy všichni spali. Nikomu jsem to ale neřekla. Asi měsíc před tím, jsem dostala nabídku že můžu hrát v Americe a studovat. Tohle byl vždy můj sen. Takže jsem se rozhodla jít tam hrát hokej. Jenže pak když jsem potkala přítele, tak jsem nevěděla co dělat. Myslela jsem si že on je pro mě všechno a chtěla jsem skončit s hokejem. Jenže už jsem byla v procesu dostat se na universitu a hrát tam hokej a neměla jsem odvahu říct ne. Takže asi po 6-ti měsících jsem tam odletěla. Tam nastal moment, kdy jsem dostala úplný strach z jídla. Začla jsem jíst věci od spoluhráček, se kterýma jsem bydlela. V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Pak jsem to šla ale vyzvracet, protože mě nikdo nehlídal doma. Prostě tam byla ta možnost. Cítila jsem se vyčerpaně, ale pak to zase najednou šlo.. Prostě ta touha k hokeji byla silnější a já jsem to dokázala překonat. Vždy jsem ale byla svalnatá, byla jsem v kondici. Jenže…dostali jsme nového kondičního trenéra. Vyžadoval po nás, abychom si zapisovali do aplikace vše, co jíme. A já přišla na to, že i zdravé jídlo je kalorické. Takže když jsem si zapsala jedno jídlo do té aplikace a zjistila jsem, že je to vlastně hodně kalorické, tak jsem to šla vyzvracet. A takhle to pokračovalo každý den. Opět jsem začala být hodně unavená a nezvládala jsem tréninky. Několikrát jsem skončila i v nemocnici. O tom vám povím ještě později. Druhý rok na univerzitě, asi na konci podzimu, jsem to řekla našemu doktorivi. Jenže jsem mu řekla, že to zatím docela zvládám a nechci to říkat nikomu jinému a tím myslím psychologa nebo psychiatra. On to respektoval a taky byl jediný, komu jsem se svěřovala. Jenže..o Vánocích jsem neletěla domů. Tohle je čas, kdy máme všichni studenti v Americe volno a většina jezdí domů. Teď nevím, jestli jsme na to v tu chvíli neměli penize abych jela domů, nebo jsem domů jet nechtěla, protože jsem se bála toho, že bych musela jíst řízky s hranolkami. (jen poznámka, kapr mi nechutná. Bramborový salát mi sice chutná, ale hranolky mi chutnají víc, takže já a mí dva bratři o Vánocích míváme řízky s hranolkami.) Zůstala jsem tam úplně sama. Všem jsem řekla, že domů letím, ale neletěla jsem. Bylo to pouze pár dní, možná 10 a já zhubla asi 10 nebo možná i více kilo. Ale zase, kvůli hokeji jsem začala zase jíst. Byla jsem zase schopna nějak fungovat, protože jsem měla nastavená nějaká pravidla s naším doktorem. Jen to prostě přestalo fungovat. Začala jsem se přejídat a zase zvracet. Dala jsem si pauzu od hokeje a chodila jsem k psycholožce. Párkrát mě zavřeli i do psychiatrické léčebny. Bylo to peklo a chodil za mnou každý den můj doktor a mě se vždy ulevilo. Poprvé, co mě tam zavřeli, tak jsem si vždy našla cestu, jak jídlo vyzvracet. Ale pak už jsem nezvracela, i když jsem se v jídle třeba omezovala. Bohužel, pokaždé co mě pustili domů jsem to nezvládla a přejídala jsem se a následně jsem zvracela. Vrátily se mi deprese, sebevražedné myšlenky.. řezala jsem se, pálila jsem si ruce, mlátila jsem se do hlavy. Nevím proč, ale prostě jsem to dělala. Další věc je, že jsem a do teď neumím ovládat hlad. Zlvádla jsem se najíst ráno, dopoledne si dát nějakou svačinu, pak i oběd, ale byla jsem úplně k prasknutí, ale stále jsem měla hlad. Nechápu to a do teď mívám po obědě hlad. Další věc je, že jsem začala dost pít. Začalo to asi tuším ve třetím ročníku a piju proto, že mi to pomáhá v tom že se tolik nepřejídám, protože mě to uspí. Po druhém ročníku jsem se vrátila k nám, do české republiky. Sice jsem se pořád přejídala a zvracela, ale byla jsem schopná trénovat, třeba i 3X denně. Byla jsem moc hubená, ale měla jsem kondici. Bohuže, nakazila jsem se Covidem a dva týdny jsem byla nemocná a cítila jsem se hrozne. Přesto jsem ale odletěla do Ameriky zahájit novou sezonu. Musíme tam ale být dřive, než sezona začne kvůli školy. Mezitím jsem ale chtela chodit trénovat a Covid mi ublížil v tom, že jsem špatně dýchala. Tohle mě zase dovedlo k přežírání a zvracení. Takže jsem se rozhodla k tomu, abych se vrátila domu. Jsem doma asi od října a chodím k psychologovi a je úžasný. Bohužel, nedokážu mu říct pravdu. Prostě se nedokáži najíst bez toho, abych nezvracela, nebo se opíjela. Taky jsem dost přibrala a nevím jak je to možné..nemám se ráda, ale nedokáži si pomoci a nechci tim ublížit mé rodině. Vím, že Vás asi nezajímá tak dlouhá zpráva, ale prosím pomožte mi, nevím co mám dělat.

Váš příspěvek