Ahoj všici,
tak máme svátky za sebou, já jsem byla doma a krááááásně jsem celý
pojebaný Štědrý večer prospala. Vzala jsem si odpoledne Amitriptylin, hned
zabral, probudila se v půl osmé, vzala další dávku a spala až do rána.
Jelikož nechodím téměř ven, tak nevidím ani vánoční výzdobu
v ulicích, takže letos jsem Vánoce opravdu přestála bez sebemenších
problémů. Bohužel včera přišel táta a přinesl mi několik dárků,
takže do toho města stejně budu muset a taky něco každému koupit, sakra
proč se na mě nevybodli.
Zuzanko, myslím že není dobré, když svoje úzkosti a strachy maskuješ,
to musí být hrozně vyčerpávající. Každý člověk má chvíle, kdy mu
není dobře, tím nemyslím, abys 24/7 polehávala a stěžovala si, jak je ti
špatně, ale občas říct, promiň nemůžu to a to, není mi dobře, na tom
není nic špatného. Navíc, tví nejbližší přece vědí, že máš ID
kvůli¨ úzkostem, tak by to snad mohli pochopit, že je ti občas hodně zle.
A že nemůžeš fungovat jako zdraví lidé. Neboj se to říct, nenech se
nutit do situací, kdy ti není dobře, no ještě že chodíš k té
psycholožce, kde si můžeš vylít srdíčko, ale to, co říkáš jí, bys
měla být schopná říct i v reálu, braň se a postav se k situaci čelem,
ostatní budou čučet
Zdeničko, máš to fakt těžký, ale neber si to tak k srdci. Když ti
nejbližší příbuzní nadávají za příživnictví, to je síla. To musíš
pustit jedním uchem tam a hned druhým uchem ven, nebo z toho zcvokneš.
Já mám to štěstí, že když máma nebo ségra do mě začnou rýt, táta se
mě zastane a zklidní je. Anebo se prostě seberu a jdu domů, už mě fakt
nebaví poslouchat blbé kecy od někoho, kdo ani netuší, jak hrozně mi je a
taky si nenechám kibicovat ve skoro padesáti do života. Vzmuž se!