Ahoj mám jen 0,25 neurol. A nechodím aní psychiatrovi takže žádné psychoterapie.Nic takového mi doktorka nedoporučila. AD beru téměř 4 týdny.

@Dandulka79 píše:
Ahoj mám jen 0,25 neurol. A nechodím aní psychiatrovi takže žádné psychoterapie.Nic takového mi doktorka nedoporučila. AD beru téměř 4 týdny.

Hmm, psychiatři jsou zasekaní, často tohle řeší tedy praktičtí lékaři, a to je špatně…ale za to ty nemůžeš. Pokud by se to zhoršovalo, určitě bych šla k psychiatrovi.
Každopádně ale praktičce řekni, jak se cítíš a co ti dělá…

Dobrý den, obdivuji vás, jak dokážete ve svém stavu nasávat ještě tolik lidské bolesti…čtu a čtu a ano, tato diskuse mně pomohla..hned jak mě začne honit „líná“ vstanu a jdu něco dělat..fakt, práce léčí…pomalu, pracovat..nejsem nemocná, ale obdivuji vás za to, jak si pomáháte..držím palce všem..zasloužíte si klid

Ahoj lidičky, chtěla bych se s vámi také podělit o svůj příběh a zároveň poprosit o radu. Je mi 25let a deprese jsem poprvé zažila po maturitě. Jelikož jsem si nechtěla stále připustit, že trpím touto hnusnou nemocí, uběhly dlouhé dva roky, než jsem se odhodlala vyhledat odbornou pomoc. Nejprve jsem navštívila obvodní lékařku, která mi dala lexaurin a řekla mi, že jsem byla jen přetížená a že se mi za 14dní uleví…neulevilo, ale lexaurin jsem po měsíci přestala brát, protože jsem se doslechla, že je silně návykový. Během těch dvou let jsem se s tím nějak naučila žít, než si připustit to, že bych musela navštívit psychiatra, ale okolnosti a partnerská krize mě tam dohnala… už se tak nedalo žít a bylo to stále horší. Doktorka mi napsala trittico na noc. Sice jsem se konečně po dlouhé době vyspala, ale psychický stav se zlepšoval strašně pomalu. Na kontrole u lékařky jsem to popsala tak, že tento půl rok je to lepší, než ten předchozí, na což mi lékařka řekla, že to je normální a že když jsem to bez ad. vydržela tak dlouho, tak teď už to vydržím určitě. Samozřejmě, že měla pravdu..cítila jsem se o dost lépe, než před tím… už jsem neměla úzkosti, třes v rukou a takové to naprosté depresivní nepřítomno, ale stále to nebylo ono. Trittico jsem brala asi 2,5roku, ale jelikož podnikám, jsem stresař, mám hypotéku a v práci jsem poslední rok trávila 14hod. denně, i přes trittico jsem se do toho dostala znovu a ve stejné intenzitě, jako poprvé. Poslední rok jsem se cítila už hodně vyčerpaně a tělo mi dávalo jasné signály, které jsem pro zaneprázdněnost ignorovala. V prosinci jsem se vydala na vymodlenou dovolenou s přítelem do teplých krajů, moc jsem si to tam užila, ale při zpáteční cestě mě v letadle popadla hrozná úzkost, že bude zase už jen práce a než jsme z letiště dojeli domů, byla jsem rozsypaná úplně nemohla jsem spát, třásly se mi ruce, motala se mi hlava, stále jsem myslela na to, že nezvládnu doplatit hypoteku, žila jsem zase tak, jak kdyby to byl jen hodně živý sen… na nic jsem se nemohla soustředit, při mluvení jsem se zakoktávala, protože mi vypadávala slova no děs takže jsem opět navštívila svou lékařku, která mi nasadila venlafaxin. První tři dny jsem myslela, že umřu… kdo zažil pochopí… 4-5den se to začalo lámat a po týdnu jsem se zase cítila téměř stejně, jako před kolapsem, ale opět jsem se dostala do stresové situace, která mě na týden zase hodila zpátky. Teď je to zase snesitelné, ale ještě to není ono.. venlafaxin beru asi 6týdnů. Měl jste někdo také při zahájení léčby takové výkyvy? doufám, že se to časem upraví.. teď se stále obávám každého dalšího rána, v jakém stavu vstanu 

Ahoj, chtěla bych od vás názor, co mám dělat. Dětství jsem měla velmi špatné, věčné schazování od obou rodičů, bratr mě psychicky i slovně ponižoval, samozřejmě rodiče s tím nic nedělali. To všechno, co jsem zažila se mi podepsalo na mém osobním životě, to znamená že si moc nevěřím, bojím se navazovat jak s opačným pohlavím tak i s holkama kontakt, snad dneska to už nemí tak znát, ale když se chci s někým kamarádit, tak nevím a jesli on také chce a bojím se někomu říct upřímně mán tě ráda, chci se s tebou kamarádit. Jsem už zblblá z toho co jsem v rodině zažila, samozřejmě, že musím brát antidepresiva, protože bych jinak nemohla fungovat. Prosím vás, poradte mi někdo, zkuste moji situaci ohodnotit.  

Mám bráchu který nejspíš trpí depresemi má chut si něco udělat pláče. Udělal v životě pár chyb a nedokáže se s tím vypořádat. Vyčítá si to jak mu mám pomoci 

Ahoj všem, tak se mi dnes opět udělalo špatně, třes, pocit nenadodechnuti, ale hlavně zvláštní pálení zad a hrudi a k tomu celková slabost, především. v nohách. Beru AD již přes měsíc ale zdá se že se to nelepší. Asi Budu muset navštívit psychiatra. Musim mít doporučení? Předem děkuji za odpověď.

Ahoj Dandulko. Doporučení mít nemusíš, jen si nějakého najdi a zavolej si. Mám ten samý problém beru nové AD už asi dva měsíce. je to sice malinko lepší, ale stále mě občas většinou v práci přepadávají podobné stavy. Začne mě pálit v hlavě, pociťuju takovou slabost a třes. Navíc mívám takové mžitky před očima a nejistotu v prostoru, jakoby semnou někdo točil dokola a pak mi řekl, ať jdu rovně. Doufám, že to bude brzo lepší

Taky sem zoufala..ze sebe..prozila sem hodne spatnych veci, mama se uchlastala, zazila sem si sni snad ty nejhorsi casy je to pul roku co umrela doma v posteli..tata se zabil spadl z leseni mel krvaceni do hlavy..taky nehezkej pohled kdyz lezel v nemocnici nakonec umrel,,muj bracha starsi je alkoholik, aje pomalu bezdomovec neschopnej normalniho fungovani, mame ublizoval, kradl penize a presto mu pomaham, muj bejvalej pritel me vydiral, vyhrozoval mlatil vsechny okolo me kdyz sem se pokusila snim rozejit..citove me vydiral..nakonec me od nej odpoutalo to zesem si nasla pritele..starsiho, bydlime v byte, poridili sme si pejska, az na nektery financni potize momentalni je vse v pohode. nebojim se odemknout dvere do bytu jako kdyz sem bydlela s mamou nachazela sem ji vsilenych stavech, skolu sem kvuli ni nedodelala, z prace me vyhodili..nezvladala sem to.kdyz uz vse spatne je relativne pryc deprese a nechut zit me neopousti..stejska semi po mame ikdyz vim ze je to tak lepsi zemi jen trapila, mam strach z nemoci, z rakoviny, z umirani, nemam chut do zivota, nepocituju radost, at se kolem me deje cokoliv me to netesi vse mi prijde zbytecny a knicemu..mam depky ze sebe sveho tela ztoho jaka sem nemozna..celkove sem negativne naladena. chodivala sem k psychiatrovi dal mi leky ale ty nepomohly tak uz nevim co zese bou delat..kolikrat si rikam kez byme srazilo auto abylo po vsem..kam se mam obratit? nechci zkoncit jako alkoholicka protoze za alkoholem posledni dobou utikam..ale kdyz vystrizlivym je to jeste horsi..nevim si rady

@tynunuska píše:
Taky sem zoufala..ze sebe..prozila sem hodne spatnych veci, mama se uchlastala, zazila sem si sni snad ty nejhorsi casy je to pul roku co umrela doma v posteli..tata se zabil spadl z leseni mel krvaceni do hlavy..taky nehezkej pohled kdyz lezel v nemocnici nakonec umrel,,muj bracha starsi je alkoholik, aje pomalu bezdomovec neschopnej normalniho fungovani, mame ublizoval, kradl penize a presto mu pomaham, muj bejvalej pritel me vydiral, vyhrozoval mlatil vsechny okolo me kdyz sem se pokusila snim rozejit..citove me vydiral..nakonec me od nej odpoutalo to zesem si nasla pritele..starsiho, bydlime v byte, poridili sme si pejska, az na nektery financni potize momentalni je vse v pohode. nebojim se odemknout dvere do bytu jako kdyz sem bydlela s mamou nachazela sem ji vsilenych stavech, skolu sem kvuli ni nedodelala, z prace me vyhodili..nezvladala sem to.kdyz uz vse spatne je relativne pryc deprese a nechut zit me neopousti..stejska semi po mame ikdyz vim ze je to tak lepsi zemi jen trapila, mam strach z nemoci, z rakoviny, z umirani, nemam chut do zivota, nepocituju radost, at se kolem me deje cokoliv me to netesi vse mi prijde zbytecny a knicemu..mam depky ze sebe sveho tela ztoho jaka sem nemozna..celkove sem negativne naladena. chodivala sem k psychiatrovi dal mi leky ale ty nepomohly tak uz nevim co zese bou delat..kolikrat si rikam kez byme srazilo auto abylo po vsem..kam se mam obratit? nechci zkoncit jako alkoholicka protoze za alkoholem posledni dobou utikam..ale kdyz vystrizlivym je to jeste horsi..nevim si rady

Napiš mi. z.34:9@seznam.cz

Pročítám tady diskusi a po dlouhé době mám konečně pocit, že se v posledních týdnech nemotám světem jako slon v porcelánu, ale že si asi „pouze“ procházím typickými situacemi spojenými s depresí. Již druhý měsíc jsem na Seropramu, ale stále s pocitem, že ty prášky už polykám jen ze zvyku nebo z plané naděje. Občas se mi nepodaří ráno vstát a jít do práce, občas se snažím utopit depresi v alkoholu, zkusila jsem to přemoci i pervitinem… Někdy mě drží naděje, že jednou bude zase líp, ale většinou tomu už naprosto nevěřím. V praktickém životě mě drží jen pár nejbližších přátel. Už i jim ale ubývají síly. Utíkám ode všeho a ode všech, ale zároveň moc chci být s nimi… Psychiatr mi předepsal AD a prý za čas by se hodila psychoterapie… Jde to ale vůbec přežít? Někdy myslím, že ano, někdy myslím, že ne… Jako by mi to ale ve výsledku vlastně bylo jedno… A tak v tom zatím žiji a možná se i v tom všem skutečně motám jako slon v porcelánu…

Jde oto jakej je puvod ty deprese..ja porad premejslim jestli je to tim ze mam nedostatek ty latky v mozku ktera zpusobuje navozuje dobrou „normalni“ naladu..anebo tim co jsem prozila..me leky nepomohly..teda mam takovej dojem zene..kdyz sem snima naraz prestala..vnoci sem se potila, nemohla sem spat…jedinej lek kterej sem na blbou naladu a depresi objevila je sport..ten mi drzel nad vodou nejlepsi je takovej ten kdy se clovek uplne vyridi…spinning, jumping atd..ale tedka uz sem natom tak ze nejsem schopna setam dokopat..kolikrat nejde nic…ani se zvednout s postele..ale tohle muzu doporucit ja..nakonec nato sportu vtnikne zavislost..protoze ty pocity stesti co se vyplavi pri sportu jsou hodne navykovy..ale chce to mit silu se dotoho opřít kterou uz nemam

Ahoj lidi. Před časem je to možná už dva roky jsem si tu hodně s vámi psala. Měla jsem problémy s manželem a nevěrou a těžko jsem se s tím vyrovnávala. Teď po skoro třechletech to vše skončilo. Muž se odstěhoval za jinou a nechal mě tu s vděma malýma dětma a já jsem plná bolesti a nedokážu nic. Nejde mi jíst nejde mi spát a jsem čím dál víc unavenější. Nevím jak zvládat návaly smutku a plačtivosti, aby to děti neviděli. 

Moc vás zdravím napište mi na durha@seznam.cz moho vám zcla jistě pomoci Helena

Zkuste mi napsat a já vám mohu zkusit nabídnout pomoc Helena

Durha@seznam.cz omlouvam se zapoměla jsem vám ho napsat. Helena

Pokud máte zájem se vyléčit na pište na durha@seznam.cz
chemickým podáváním léků to nefunguje, je nutné léčit příčinu, máme k dispozici léčebné silice úžasná věc Helena

@Elena 8 píše:
Pokud máte zájem se vyléčit na pište na durha@seznam.cz
chemickým podáváním léků to nefunguje, je nutné léčit příčinu, máme k dispozici léčebné silice úžasná věc Helena

TO taky ve skutečnosti není řešení, příčina je mnohem hlubší, než aby byla řešitelná čímkoli fyzickým. neodstraní ji syntetické léky ani přírodní látky. Jen možná efektivněji ztlumí projevy nebo jí umožní „zmizet“ proměnou v něco jiného.

Endísek: Také se mi ty stavy vracejí, přijdou nečekaně, ale než zmizí připadá mi to jako věčnost. Bojim se objednat se k psychiatrovi..

@Endísek píše:
Ahoj lidičky, chtěla bych se s vámi také podělit o svůj příběh a zároveň poprosit o radu. Je mi 25let a deprese jsem poprvé zažila po maturitě. Jelikož jsem si nechtěla stále připustit, že trpím touto hnusnou nemocí, uběhly dlouhé dva roky, než jsem se odhodlala vyhledat odbornou pomoc. Nejprve jsem navštívila obvodní lékařku, která mi dala lexaurin a řekla mi, že jsem byla jen přetížená a že se mi za 14dní uleví…neulevilo, ale lexaurin jsem po měsíci přestala brát, protože jsem se doslechla, že je silně návykový. Během těch dvou let jsem se s tím nějak naučila žít, než si připustit to, že bych musela navštívit psychiatra, ale okolnosti a partnerská krize mě tam dohnala… už se tak nedalo žít a bylo to stále horší. Doktorka mi napsala trittico na noc. Sice jsem se konečně po dlouhé době vyspala, ale psychický stav se zlepšoval strašně pomalu. Na kontrole u lékařky jsem to popsala tak, že tento půl rok je to lepší, než ten předchozí, na což mi lékařka řekla, že to je normální a že když jsem to bez ad. vydržela tak dlouho, tak teď už to vydržím určitě. Samozřejmě, že měla pravdu..cítila jsem se o dost lépe, než před tím… už jsem neměla úzkosti, třes v rukou a takové to naprosté depresivní nepřítomno, ale stále to nebylo ono. Trittico jsem brala asi 2,5roku, ale jelikož podnikám, jsem stresař, mám hypotéku a v práci jsem poslední rok trávila 14hod. denně, i přes trittico jsem se do toho dostala znovu a ve stejné intenzitě, jako poprvé. Poslední rok jsem se cítila už hodně vyčerpaně a tělo mi dávalo jasné signály, které jsem pro zaneprázdněnost ignorovala. V prosinci jsem se vydala na vymodlenou dovolenou s přítelem do teplých krajů, moc jsem si to tam užila, ale při zpáteční cestě mě v letadle popadla hrozná úzkost, že bude zase už jen práce a než jsme z letiště dojeli domů, byla jsem rozsypaná úplně nemohla jsem spát, třásly se mi ruce, motala se mi hlava, stále jsem myslela na to, že nezvládnu doplatit hypoteku, žila jsem zase tak, jak kdyby to byl jen hodně živý sen… na nic jsem se nemohla soustředit, při mluvení jsem se zakoktávala, protože mi vypadávala slova no děs takže jsem opět navštívila svou lékařku, která mi nasadila venlafaxin. První tři dny jsem myslela, že umřu… kdo zažil pochopí… 4-5den se to začalo lámat a po týdnu jsem se zase cítila téměř stejně, jako před kolapsem, ale opět jsem se dostala do stresové situace, která mě na týden zase hodila zpátky. Teď je to zase snesitelné, ale ještě to není ono.. venlafaxin beru asi 6týdnů. Měl jste někdo také při zahájení léčby takové výkyvy? doufám, že se to časem upraví.. teď se stále obávám každého dalšího rána, v jakém stavu vstanu

Ten problém je nutné řešit „od kořene“ a ne jen tlumit vnější projevy. Zaregistruj se a napiš. Nebo email z.34.9@seznam.cz

777. A jak řešit. Bohužel pro mě je sklon k depresi u nás v rodině dědičný a i přes to, že jsem do deprese upadla díky dlouhodobému stresovému období, tak jsem se z ní během už skoro pěti pořádně nedostala i přes to, že jsem měla i období klidu a relativní pohody. Mám pocit, že už to snad budu mít jak na houpačce do konce života a to mě fakt děsí. člověk se přeci nemůže celý život vyhýbat stresu

Dandulka: A z čehopak máš strach? uvidíš, že se ti uleví už hned po návštěvě. Už jen pro to, že si se odhodlala pro to něco udělat a hlavně ti odpadne další strašák v podobě strachu z návštěvy psychiatra, kterou už i ty sama cítíš jako nevyhnutelnou. Opravdu je hodně relativní, kdy komu a které antidepresiva zaberou. Mě má první antidepresiva na 90% pomohla až po roce pokroky byly opravdu minimální a během prvního půl roku jsem byla jako na houpačce. týden tak a týden tak. Nesnášela jsem žádný stres. Vše mě hned rozhodilo a koplo o měsíc zpátky. Ani na horory jsem nebyla schopná koukat, Po roce jsem se na nějaký čas dala celkem do kupy, ale jsem vorkoholik a jakmile se mi ulevilo a otrnulo mi, zakousla jsem se do práce takovým způsobem, že když se na to kouknu zpětně tak i vola by to muselo položit. No… a lítám v tom znova se vší parádou. A každé ráno vstávám stále s tím pocitem zoufalství, že to že mám deprese opravdu nebyl jen hodně ošklivý a živý sen 

Ahoj, přečetla jsem si tuhle diskuzi a rozhodla jsem se, že napíšu o svém problému. Mám přehnaný strach o sebe, rozbuší se mi srdce a já si hned myslím, že je po mně. Vyvinuly se mi z toho velké úzkosti, které už se nedaly zvládat. Díky tchánovi jsem se dostala k psychiatřičce, která mi napsala AD Zoloft a na zkildnění Oxazepam. Jenže já myslím, že nemám úzkosti, ale spadla jsem do deprese. Nic mě nebaví, ráno mám problém vylézt z postele, nevidím v ničem žádný smysl. Navíc za dva měsíce mám rodit, ale nedokážu myslet ani na to. Bojím se, ře moje situace je naprosto beznadějná a že to nikdy neskončí a AD mi nezaberou, beru je týden. Nemám ani chuť k jídlu, ale vím, že kvůli dítěti jíst musím.

@Ala81 píše:
Ahoj, přečetla jsem si tuhle diskuzi a rozhodla jsem se, že napíšu o svém problému. Mám přehnaný strach o sebe, rozbuší se mi srdce a já si hned myslím, že je po mně. Vyvinuly se mi z toho velké úzkosti, které už se nedaly zvládat. Díky tchánovi jsem se dostala k psychiatřičce, která mi napsala AD Zoloft a na zklidnění Oxazepam. Jenže já myslím, že nemám úzkosti, ale spadla jsem do deprese. Nic mě nebaví, ráno mám problém vylézt z postele, nevidím v ničem žádný smysl. Navíc za dva měsíce mám rodit, ale nedokážu myslet ani na to. Bojím se, ře moje situace je naprosto beznadějná a že to nikdy neskončí a AD mi nezaberou, beru je týden. Nemám ani chuť k jídlu, ale vím, že kvůli dítěti jíst musím.

Zaregistruj se a napiš mi zprávu. Nebo napiš meil: z.34.9@seznam.cz

@Bota píše:
pro někoho je těžké, z různých důvodů, se s oním tesařem potkat. Ta antidepresiva jsou řešení právě pro tyto případy v mezičase.dle mého často pomohou z nejhoršího.

Antidepresiva jen potlačí symptomy, ale nikdy nejednají s podstatou problému, takže výrobce má zajištěn trvalý odbyt a kšeft. Mnozí však nabídkou léčby toho tesaře opovrhují.

Tahle diskuze už tady nefunguje tak, jako dřív co?

Taky mi to tak připadá Ala81

Asi už se všichni vyléčili…

Všichni se nevylíčili. Já třeba se s tím stále peru. Chvíli je dobře, chvíli je špatně. Kolikrát si říkám jestli je to opravdu deprese, jestli třeba lékaři něco nepřehlédli. Jsem z toho všeho už unavená.

Já jen čekám, jestli mi zaberou prášky, protože jinak to asi nezvládnu. Ráno se mi nechce z postele a kdyby nebyl doma manžel, asi bych umřela hlady. Nic se mi nechce, mám stavy naprosté beznaděje, že se to nikdy nezlepší. Za dva měsíce mám rodit, ale nějak se na to nemůžu vůbec soustředit. Kdybych aspoň věděla, jak se u mě ta deprese objevila, ale nevím. Jen vím, že jsem dřív trpěla velkými úzkostmi a z toho to asi vzniklo, fakt nevím.

Snad ti prášky zaberou už jen proto že brzy se budeš muset věnovat miminku. U mě se také deprese objevila nečekaně. Prášky beru už dva měsíce ale zatím pociťuji jen opravdu minimální zlepšení. Snažím se prostě vstát a fungovat.Jsou tedy dny kdy mi je zle a nic se mi nechce ale snažím se to překonat. Nechodím k žádnému psychiatrovi ale chci to zkusit.Ty chodíš k nějakému? Pokud ne, nenapadlo tě nějakého navštívit? Možná by ti to pomohlo. Každopádně přeji brzké zlepšení. 

Chodím k psychiatričce, byla jsem zatím dvakrát, vždycky na mě má hodinu, ale podle ní u mě nejde o depresi. Já si ale myslím naprostý opak. Rána jsou pro mě hrozná, pak se to postupně zlepší. Vím, že jsem taky hodně oslabená těhotenstvím, byla jsem v nemocnici kvůli zánětu ledviny, takže nic moc. Napsala mi Zoloft, beru 100 mg, tak uvidím. Děkuju za podporu.

Dobrý den, je mi 32 a před měsícem jsem se rozešla s přítelem. Od té doby mívám pocity strachu, že zůstanu sama. Bydlím sama, přes den je to dobrý, ale večer, když jdu spát nad tím začnu přemýšlet a jsem v tom zase zpátky.

Možná bys měla zkusit být co nejméně Sama, chodit mezi lidi a také aby chodily k tobě třeba kamarádky. Ono se to zlepší jen to chce čas..Vyhýbej se co nejvíce samotě a najdi si nějakého koníčka abys na to stálé nemyslela.

Potíž je v tom, že časem se miji kamarádi rozprchli do různých míst a teď se vídáme jen jednou za čas. Ale tou samotou jsem nemyslela, že jsem bez nich. Spíš to, že se bojím, že si nenajdu partnera. Logicky vím, že je to blbost, ale v hlavě mi to prostě zůstává.

Ahoj všem, tak se konečně cítím trochu lépe, není to žádná sláva, ataky mívám méně. No ale rozhodla jsem se opustit druha, jsem přesvědčená že on je hlavní příčinou mých psychických problémů, jeho ponižovaní, pohrdání mnou a podvádění už dál nejsem schopna snášet. Tak mi držte palce ať to zvládnu a snad konečně budu happy.. 

Ahoj, moc ti fandím a držím všechny palce!!! Je to velké rozhodnutí a určitě správné! Když budeš chtít, kdykoliv napiš na email kratochvilovatery@gmail.com. Nejsem žádný psycholog, ale aspoň můžu podpořit Už jsi mu to řekla?
Já měla problémy s posledním partnerem taky…prakticky všechno mi vyčetl…že mám ráda zvířata, že ho nepouštim vařit (neuměl to), že ho dost nevnímám, že koukám moc na filmy…prostě všechno špatně. Teď je mi bez něj líp. Dokonce mě dostal do stavu, že jsem si fakt myslela, že stojim jako partner za houby. Teď si jen řikám, hurá, že je pryč. Bude ti líp! 

Je tady hrozně moc příspěvků… toto má být diskuze o depresích, tak si pro zajímavost přečtěme, co to ty DEPRESE vlastně jsou - http://www.symptomy.cz/…naky/deprese . Jinak přeji všem bezproblémový život plný usměvavých dnů 

@Endísek píše:
777. A jak řešit. Bohužel pro mě je sklon k depresi u nás v rodině dědičný a i přes to, že jsem do deprese upadla díky dlouhodobému stresovému období, tak jsem se z ní během už skoro pěti pořádně nedostala i přes to, že jsem měla i období klidu a relativní pohody. Mám pocit, že už to snad budu mít jak na houpačce do konce života a to mě fakt děsí. člověk se přeci nemůže celý život vyhýbat stresu

Dědičnost je v podstatě odborné označení úplně jiného pojmu, který materialistická věda ignoruje. Napiš mi meil a něco víc o sobě (co se v rodině děje s „dědičnými“ depresemi).

@Prchaluk12 píše:
Je tady hrozně moc příspěvků… toto má být diskuze o depresích, tak si pro zajímavost přečtěme, co to ty DEPRESE vlastně jsou - http://www.symptomy.cz/…naky/deprese . Jinak přeji všem bezproblémový život plný usměvavých dnů

Tam se popisují JEN symptomy a příznaky, zmiňují se spouštěcí mechanismy, ale NE příčina.

Dobrý večer…tak jsem si to tu precetla a je mi jeste hur ((((ted mam jeste vetsi strach ze se ty depky nikdy nezbavim…jsem uplne v koncich…kazdy mi take radi lekare ale uz jen ta predstava ze mu budu vypravovat jako mi je mizerne a nic me v zivote netahen do predu je nesnesitelna(((((((((()tak ja nevim co mam delat achjo…vim ze je to nesmysl ale me by se opravdu ulevilo kdyby me kleplo…mam dva syny akorad je trapim tim jak mi je a nevedu rodinu tak jak bych mela…okolí se vyhybam a kdyz se bavim mluvim jen o tom samem jak je vsechno desne tezky…a ty stavy tres, buseni srdce, spatny dychani hruza…a pritom jsem to jen ja sama kdo si to vsechno zpusobuje…jsem budis k nicemu a ve vsem jsem sklamala a hrozne se bojim ze to nezvladnu

Dobry vecer. Slavko urcite zajdi k lekari. Ja jsem taky mela problemy. V unoru jsem skoncila na pet tydnu v psychiatricke lecebne. Mela jsem takove uzkostne stavy ktere bych sama nezvladla.Mela jsem zlecby strach ale ted jsem za to rada. Poznala jsem spoustu lidi s podobnyma problemama. Porad beru antidepresiva.Sice jsem za pul roku pribrala 10kg ale jsem v pohode.

Ahoj, můžu se zeptat? Mám zvlášní problém, psychicky se dostanu do stavu, kdy mám průjem, zvrací, jsem KO, nic nejsem schopná jíst, je mi zle, jsem spavá… většinou po strasovém vypětí nebo když dojde ke změně do stereotypu. Např. první dny dovolené, změna prostředí. Je zvláštní, že státnice na VŠ jsem zvládla, ale slavnostní předávání jsem prozvracela. Nesnáším akce, kde jsem středem zájmu. Máte to někdo taky? Občas jsem zkusila lexaurin, ale pokud už zvracím, tak to je k ničemu. Prosím poradte, je mi 32 a trpím tím víceméně od dětství.

Tady je jedno velmi spolehlivé řešení, a to jsou pravidelné masáže, přinášející střídající se pocit slasti a pocit strasti, doplňované třeba i vodoléčbou – skotské střiky a podobně. Je to velmi účinné, ale to musí dlouhodobě být opakované, zpočátku 1 x denně, později 2 xc týdně, pak dlouhou dobu 1 x týdně.

Je mi 31 let a trpím depresema je to uplne sileny hrozne stavy a neklid, Uz tri tydny beru leky od me psycholoáky a je to jak na houpacce chviloku mi je dobre a pak zase na nic mam doma tri deti a manzela uz jen kuli nim chci byt zase fit ale nejak stracim nadeji na zlepseni poradte mi jak s depresi zacvicit aby uz bylo lip 

Je mi přes 50 let, celý život jsem měla těžký, manžel byl gambler a násilník, mlátil mě a zadlužoval nás, po jednom útoku jsem se spasila útěkem do podnájmu, vše jsem mu nechala.Sama jsem musela vychovávat 4 děti, nikdo z rodiny mi nepomohl.Pak mě postihly 2× povodně, přišli jsme o všechno a začínali vždycky od nuly, ale bez povodňových půjček to nešlo, ale byla práce, tak to ještě šlo. Ale před rokem jsem přišla o práci a už to šlo jen z kopce, po padesátce tu nic neseženete, je tu velká nezaměstnanost, navíc se přidaly problémy se synem a jeho závislosti s marihuanou, kdy mě zhulený napadal, nebo mě rozbíjel nábytek, ani policie s ním nic nesvedla, musím spát zamčená, nevím, kdy zase chytne záchvat, tak to šlo už se mnou z kopce, těžké deprese, nespavost, nechut do života. Před 2 měsíci to vyvrcholilo, sehnala jsem si na internetu prášky, spolykala jsem jich 90 a pul litru vodky, našli mě už v komatu se zástavou dechu, bohužel mě z toho dostali. Přítel z toho dostal strach a nechal mě. Léky odmítám, přibírá se z nich a já mám panickou hrůzu z tlouštky, tak jen celé dni sedím a hledím do blba, nic mě nebaví, jen čekám na večer a ráno to je nanovo, zase čekám na večer a nejsem schopná nic dělat, kamarádky ani koníčky nemám, číst si nemůžu, nemám peníze ani na brýle ani na pořádné jídlo, děcka na mě kašlou, jsem hrozně unavená, tak přemýšlím o dalším pokusu.Do léčebny mě nikdo nedostane, byla jsem tam po propuštění z nemocnice 3 dny a bylo to tam strašné, kdo nezažil, nedovede si ty podmínky představit. 

Ahoj ziji v Anglii Manchester mam to same taky jsem to mel pred tremi roky.pak to odeslo.ale zas to mam ale zapasim s tim vis.mam strach ze smrti to kazdy.vim ze musime umrit. s tim jsem se smiril.jen nechci umrit tak mlady.(37)no mam praci mam lasku. rodinu. a presto to me pronasleduje.no nic musime s tim bojovat a cekat az prijde tak spravna vlna. drzim palce

Jak čtu vaše příspěvky a zoufalé volání o pomoc, vzpomínám na svoje začátky „boje“ s depresí. Trpěla jsem tím celý život a neuměla to popsat, protože kdo to neprožívá, tak to nikdy nemůže pochopit.Jsem už stará žena, celý život jsem polykala neurol a podobné utrejchy, které mají pomáhat pouze na přechodnou dobu a v případě náhlých úzkostí. V minulém režimu nebyla vůbec možnost se léčit a kdybych přiznala, že mám psychické potíže obvodní MUDr.,tak by mě hned šoupli do blázince a kdoví v jakém stavu bych odtamtud odešla. Pouze díky tomu, že mám manžela, který mě chápal a podporoval a miloval, tak jsem to vydržela a jsem strašně ráda, že jsem se vůbec dožila po revoluci změn ve zdravotnictví k lepšímu, ba přímo k nejlepšímu.
A nyní k samotné depresi, pokud se cítíte hrozně, tak rychle spěchejte k odborníkoví, ale vybírejte pečlivě a pokud vám nepomůže hledejte jinde. Já jezdím 70km za „svým“psychiatrem a taky jsem byla nucena od předešlého odejít. Pamatuji, jak mě manžel na pokraji omdlení doslova táhl k psychiatrovi, jak jsem se přestršně bála a ani nevím čeho-měla jsem nutkavé pocity a to naštěstí už je 5 let pryč. Než mi zabral ten správný lék, trvalo to 3 měsíce a teprve nyní žiju jako člověk. Takže radím! Hlavně to nevzdávat, brát léky pravidelně i když se už cítíte lépe. Já beru cipralex už 5 let a cítím se vyrovnaná a na všechny potíže se nyní dívám úplně jinýma očima a doufám, že i ty větší zvládám s bravurou. Přeji všem zoufalým ať nic nevzdávají. Život je velmi krátký. Zdravím Jana 

Ještě musím dodat, že z léků se nepřibírá na váze, ale přibírá se z jídla. Pokud se ti správnými léky t.zv.vyladí mozek, tak je to mozek, který ti dá signál, že se budeš přejídat. Já mám stále stejnou váhu, protože si vždy uvědomím, že se nechci nabaštit hlavně na noc a když už, tak ovoce, nebo zelenina. Naštěstí mám vše na zahradě. Držím palce! 

Apoštole, možná by sis měl o těch „pravých“ depresích něco přečíst. Není to o tom, že člověk prostě nějak nemá náladu, nebo že se mu nechce či co já vím. Deprese je v podstatě porucha metabolizmu v mozku, která je důsledkem určitého spouštěcího mechanizmu - často dlouhodobého stresu. Mozek pak přestává produkovat hormony nordadrenalin, dopamin a serotonin. A tato porucha se nedá zvládnou vůlí - bohužel! Jedině antidepresiva dokážou obnovit výrobu těchto tří hormonů. Takže se lidi nebojte a pokud Vám je delší dobu ouvej, řešte to. V počátečních fázích deprese se to totiž bez léků ještě dá řešit. Později už ne.