Ahoj,
Vše začalo tak zhruba před měsícem kdy jsem z ničeho nic dostala strašný strach že se stane něco zlého a změní se mi do té doby celkem spokojený život. Marně se snažím přijít na to co to spustilo, ale nemůžu se dobrat rozumného výsledku. mám strach být sama, ale i přes to nemám,,náladu,, s kýmkoliv o svých pocitech s nikým mluvit. Naposledy jsem se opravdu upřímně zasmála, no to si už ani nepamatuji. Díky mojí negativní náladě věčné ubrečenosti a nesmyslného obviňování se mi rozpadá krásnej vztah. Přítelovy jsem se bála svěřit s tím jak mi je a jak se cítím. Už nemůžu jít ani do společnosti. Sednu si do hospody kamkoliv kde je víc lidí najednou mě polije horko chce se mi brečet a musím rychle pryč jinak mám pocit že se,,zblázním,, pokud tam budu o minutu déle. Pořádně jsem se nenajedla už jakou dobu a když něco sním je mi zle a jsem a ráda že to v sobě udržím díky tomu jsem rapidně schodila na váze za pár týdnu skoro deset kilo. Vše se začalo řešit když jsem seděla sama doma přepadlo mě to a já si žiletkou podřezala žíly, kdyby přítel něco nezapomněl něco doma a nevrátil se tak to mohlo dopadnout vše jinak. zítra jdu na své své první sezení k psychiatrovy tak snad mi pomuže aby jsem se takhle už necítila.

Ahoj Kačko, je dobře že si vyhledala pomoc u odborníka, určitě ti pomůže. Já tedy nemám moc zkušeností a s léčbou jsem taky teprve na počátku, ale vím jak pomůže si o tom s někým popovídat. Já tu úlevu našla také až tady. Takže myslím že tady se mužeš svěřit a podělit se o své pocity. Takže hlavu vzhuru, bude líp.. 

Ahoj.
Moc děkuji za podporu, v tom je u mě problém neumím se svěřovat nevím co doktorovy nebo nikomu jinému říct přijde mi to jako by jsem nikoho obírala o čas. Asi se to budu muset naučit a ne vše dusit v sobě jako jsem to dělala doposud. Mám strach že mě ostatní co tohle neprožili nepochopěj a budou si o mě myslet to nejhorší tak radši řeknu že si prostě nechci povídat. Kdyby jsem neudělala to co jsem udělala asi by jsem to nadále dusila v sobě a asi se,,zbláznila,, 

Nikomu z vás nikdo neporadil dianetický auditing a dianetick á sezení se studiem, jak si pomoci a jak mi může být pomoženo? Samozřejmě tato metoda nevylučuje psychology a léky…je to cesta ke zdravé mysli. 

@vaiva píše:
Nikomu z vás nikdo neporadil dianetický auditing a dianetick á sezení se studiem, jak si pomoci a jak mi může být pomoženo? Samozřejmě tato metoda nevylučuje psychology a léky…je to cesta ke zdravé mysli.

Jsem neznalá o ničem takovém jsem neslyšela

@vaiva píše:
Nikomu z vás nikdo neporadil dianetický auditing a dianetick á sezení se studiem, jak si pomoci a jak mi může být pomoženo? Samozřejmě tato metoda nevylučuje psychology a léky…je to cesta ke zdravé mysli.

S tímhle opatrně, mám špatnou zkošenost (ne osobní, ale kamarádka se dala zapsat do těchto kurzů a přišla o hodně pebněz). Je to druh sekty, je to z bláta do louže…
Přečtěte si něco o dianetice, je na webu dost i dokumentů s lidmi co tím prošli, mohu dát odkazy, ale nechci strašit.
Jen mi to nedalo a chci varovat a přimět ke střízlivému rozmyslu

Jakmile slyším sekta tak mi to stačí. Budu důvěřovat své lékařce. Dnes jsem ji navštívila kvůli opakujícímu se pálení na hrudi, taj natočila EKG no a v pořádku, prý musím vydržet než začnou zabírat léky a pak prý bude líp. Už aby to bylo. Jinak dnes i počasí zvedlo náladu.. 

Tak dnes mám první za sebou první sezení u psychiatra. že by mi to zrovna pomohlo se nedá říct. bylo mi velmi nepříjemné povídat o svých problémech a pocitech s nikým koho vidím poprvé v životě. To mi spíš pomohlo následné kafe s kamarádkou. ------napsala mi nějaké léky tak snad pomůžou říkala že to musím ještě pár dní vydržet než začnou účinkovat. Snažím se, ale nejak mi to nejde. Ani v nejmenším mi nepomáhá že jsem ted odtržena od svého přítele který se mě bál nechat doma samotnou. nejsem v prostředí kde mi není dobře a nikdo nechápe že mi nejvíc pomuže být zas doma s příteletm a naším pejsek už snad ve čtvrtek:) tech pár dní to budu muset ještě přetrpět 

Myslím si že je lepší být mezi lidmi než sama. S léky to mám stejné také čekám až zaberou mám je teprve od pátku. Tak snad nám zaberou a pomůžou. .Dnes mi bylo docela dobře až na hlavu, celý den mě bolí. Takže se těsim do postele. Takže ti držím palce, určitě bude lépe, taky v to věřím. 

Dobrý den, jsme bezradná celá naše velká rodina. Můj 15-letý synovec se před dvěma týdny svěřil mé sestře, že už nechce žít, že už to nevydrží, že ho nic netěší. Z ničeho nemá radost a že to začalo před 3 lety. Prudce zhubl, ve škole se zhoršil. s tím byla sestra u dětské lékařky, ale po vyšetření mu nic nezjistili.
Po svěření sestra v šoku ihned volala lékařce a ta ihned chlapce poslala na dětskou psychiatrii. My jako rodina jsme se všichni zhroutili s výčitkami, že jsme nic nezpozorovali. Hlavně sestra se švagrem. Synovec začal ihned brát léky Citalec, které mu zatím vůbec nezabraly. Vím, že antidepresiva nezaberou ihned, ale my máme pocit, že je chlapci snad ještě hůř. Lékařka nám zdělila, že trpí endogenní depresí. Sestra je na tom psychicky také velmi špatně, jelikož nevidí žádnou změnu k lepšímu a ty výčitky!!! Kéž bych mohla vám všem pomoct od takové nemoci. Je mi z toho tak uzko, prosím, má někdo podobné zkušenosti. Tak ráda bych slyšela nějakou pozitivní zprávu, že bude všechno jako dřív. Bojíme se že nebude. Budu se modlit, aby byl co nejdříve vynalezen lék, který deprese vyléčí na vždy.

Nevidím hlouběji do problematiky, ale 15 letému klukovi bych nenasadila okamžitě AD jen tak. Má myšlenky na sebevraždu nebo se o ni už pokusil?

To že děti někdy nebqví svět, v pubertě obzvlášť je to jak na houpačce. Takhle jak jsi to napsala, mi přijde zbytečné děcku blbnout hormonama hlavu, zvláště když má těch svých až až.

Jasně že je mu po Citalecu ještě hůře. To je obvyklé.
Trvá to několik týdnů.

Zajímá mě spíše, jestli s ním někdo pracuje psychoterapeuticky. V první řadě bych mu zajistila psychologickou pomoc (pokud se fakt nevraždí) a nešla hned do léků.
Chudák klučina…tak brzo už na AD. A myslím, že docela zbytečně.

Jasně že není nic ztraceno, a bude ještě normální. Hlavně je potřeba s ním mluvit a předat psychologovi (dobrému).
Chjo…dneska je trend hned vše zacpat léky. 

Přeji pevné nervy, hlavně s doktory. Kluk bude jistě v pořádku. Každý má občas pochybnosti o svém fungování ve světě, a v 15ti obzvlášť.
Teď aby se kluk bál příště něco říct. Že ho hned zavřou a zapráškujou. To je taková dnešní doba, no. 

Dobré ráno. Tak jsem se opět pořádně nevyspala kvůli bolesti hlavy. A protože do sebe nechci cpát další prášky tak trpím. Včera jsem se dokopala k mytí oken což považuji za úspěch. Snažím se zapomenout na nemoc a fungovat, ne pokaždé to tedy jde.Ale já se nedám. Myslím že pozitivní myšlení je dobrý základ léčby. 

Moc děkuji za jakoukoliv zprávu. Sestře řekl, že by bylo lepší kdyby umřel. Proto ho ihned hospitalizovali. Ale jediné co s ním dělali bylo, že mu dali vyplnit dotazník. Poslední dobou vubec nechtěl jíst, večer nemohl a prý furt nemůže spát. A co vím, svojí mámě se svěřil, že nenávidí svůj život. Pochází z fungující rodiny s dobrým zázemím. V léčebně se jeví normálně, ale to doma taky. Jen mámě říká, že je to špatný, že mu nic nedělá radost, nic ho netěší, všechno je mu jedno. S nikým nechce mluvit. A po těch lécích se cítí ještě hůř. Včera sestra volala lékařce s tím, že je to horší a ona že se jí jeví líp. A že tedy s ním udělá nějaké psychologické sezení, které se včera stejně nekonalo. Ani se na něj nechodí dívat, poznatky má na základě zdravot. sester. Hrůza. Tak snad dnes něco podnikne. Zítra si sestra s doktorkou dojednala schůzku a my se už ted bojíme. Ségra je zase celá ubrečená, chtěla by tak slyšet něco pozitivního. Bojím se už i o ní.

Je mi líto že tak mladý člověk už musí trpět, vzhledem k tomu že mám 14ti letou dceru tak s vámi soucitim.Snad najdete dobrého psychologa, který bude schopen klukovi pomoc. Já sama beru AD a jsem teprve na začátku léčby. Ale přece jen jelikož kluk je mladičký je to těžko srovnatelné. Tak držím palce..

DANDULKO děkuju, přeju jen to nejlepší.

No tak jsem zkončila v léčebně chtěla jsem jit domu ale nechtěj mě pustit. Snad pomůžou prý je to na pár týdnů tak to musím vydržet. Pořád zavřená.

Je to až tak zlé že tě zavřeli do léčebny? Tak snad to bude k něčemu dobré. Držím palce ať vydržíš a ať je léčba úspěšná. Já sama čekám až zaberou léky, je to se mnou jak na houpačce. Jeden den fajn a druhý je mi zle a nic se mnou není. Je to vyčerpávajici. Musíme vydržet. Snad bude lépe.

Nebojim sa nikavo jenom Boga adnavo (to je z ruské písně) Kdopak tady ty zvěrsta na té planetě dělá? Lidi že jo? Dal jim svobodu a oni se nechovaj k obrazu Jeho! Ale za to přece nemůže.

Už jsem to nezvládala. Doma to pro ně taky muselo být těžké což chápu. Tak snad mi tady pomůžou. Cpou do mě léky chodím na terapie. Jsem tady na doporučení psychiatričky tak mě ani domu nepustí na reverz. Musím to vydržet. Není to tady tak hrozné jak jsem si myslela. Celkem veselo což je celkem bizarní:) snad bude lépe.

@Dandulka79 píše:
Smím se tě zeptat jestli si někdy zažila pálení na hrudi které šlo až do zad? Jen bych chtěla vědět jestli to souvisí s touto nemocí?

To vypadá, aspoň jak to líčíš, na psychosomatickou poruchu. Dlouhodobé psychické problémy se vyvinuly v problém fyzický. Nevím jestli jsem si neudělal falešný závěr, ale jak jsem pochopil, nemáš se komu svěřit a nemáš ani své „místečko bezpečí“. Možná to bude znít podivně, ale neměla bys s svými starostma ani tak bojovat, jako je přijmout. Myslím tím, nahlas si říct, co Tě trápí, nahlas si pojmenovat své strachy. Už když uslyšíš své myšlenky nahlas, uvidíš že se něco v tobě změní.

To platí i pro Kačku1234, když máš problém se svěřit psychologovi, chápu že je tam mentální blok, nacvič si to. Udělej si dialog sama se sebou, prober si klidně i nahlas stíny na duši, ptej se sama sebe kde a kdy se vzaly. Udělej sama se sebou jasno, kde je tvá 13 komnata.

Psycholog/psychiatr se bez Tvých informací může spolehnout jen na svou zkušenost. Když mu takhle pomůžeš (nezapomeň se zmínit, jak těžko se Ti to říká), může se zaměřit přesněji. Pokuď získáš pocit, že Ti nesedl, klidně ho změň. Ale nedělej to před aspoň 3 sezeními. Někdy chvíli trvá, než si „sednete“

@Honzas píše:
To vypadá, aspoň jak to líčíš, na psychosomatickou poruchu. Dlouhodobé psychické problémy se vyvinuly v problém fyzický.

Ahoj, je to docela možné. Mám dlouhodobé problémy, které mi přerostly přes hlavu a tak se to dohnalo až do stavu ve kterém jsem teď. Každopádně jsem ráda za každou radu jak se s tím porvat.Ne vždy je to jednoduché. Takže děkuji.,:)

Moc děkuji za rady. Myslím že mi pomáhá o tom mluvit tady na oddělení s holkama. Mám pocit že oni mě a mé pocity chcápou, sami si tím prochází. Snažím se spolupracovat i s lékaři i když je to pro mě strašně těžké. Neuroly mi pomáhají od úzkostí ale vím že to nejde do nekonečna. Chci se se uzdravyt a nejak fungovat. Zatím nesmím ani na chvilku ven. Ale c :-ale cítím se tu bezbečně doma by jsem to nezvládla. Je to běh na dlouhou trať ale musím vydržet.

Dobry den.
Jeste pred rokem jsem byla spokojena, stastna, zila normalni zivot. Mela milujiciho manzela, lasku sveho zivota. Az na par obycejnych hadek, slapalo manželství v klidu, meli jsme tolik spolecneho…byla jsem tak rada. Cely muj zivot se sesypal jak domecek z karet. Manzel me bez náznaku, z niceho nic opustil, dodnes nevim co se stalo, co ho vedlo k tomu odejit, meli jsme moc hezky vztah. Byla to pro me takova rana, opakovane jsem se zhroutila. Moji rodice, mi vytykaji, ze jsem si manzela nedokazala udrzet, ze jsem pro jiz druhy rozvod ostuda rodiny, nehlasi se ke me. Schazuji me pred detmi. Vlastne jsem behem chvile prisla o svou lasku a rodice. Drzi me tu uz jen moje 2 zlaticka, moje uzasny deti. Nechci uz jinak byt. Porad si rikam, co jsem provedla, nebyla jsem neverna, starala jsem se o manzela jak nejlip umela.kde jsem udelala chybu? Prvni manzel me opustil kdyz bylo mladsimu synovi 10 mesicu, pak jsem zjistila, ze mi byl neverny uz pred svatbou a odesel ode me k oo19 ti lete holce. Tenkrat to byl sok, ale poznala jsem kratce na to opravdovou lasku, ze vsim mi pomahal, miloval deti, zazili jsme tak krasne 4 roky, meli si porad co povidat, hodiny a hodiny, stejne zajmy, takove vnitrni souzneni, nasi z nej nadseny. Ja ted nicemu nerozumim, vse je jak zly sen. Otec deti nejevi o syny skoro zadny zajem o maleho naprosto nulovy, vztah pro ktery bych dychala je ze dne na den pryc, rodice me nenavidi, jsou i sprosty. Kdyz jsem se po manzelove odchodu zhroutila, nedokazala sama vylezt z postele, byla naprosto na dne, zklamana, bez vysvetlrni, nasi na me tak rvali, ze se chovam jak labil, ze si neco udelam, ze na to nebudou koukat, jak se valim, jak jsem neschopna a ze se tomu poddavam, ze mam neco delat, nepodavat se tomu, byt silna, vzchopit se, ze jsem psychous, ze jsem jejich zklamani. Starsi syn je mi takovou oporou, mym rodicum se postavil a branil me, ze jsem nestastna, at to pichopi. Behem par tydnu a lexaurinu jsem zacala pomalu fungovat. Jenze, jsem porad unavena, bez zivota, s myslenkami na nejhorsi. Spatne v noci spim, vzbudim se, nekolik hodin nespim, nekdy uz neusnu vubec, ac nechci hubnout, tak moje vaha se zastavila na 46kg. Uz se radsi ani nevazim i kdyz ted mam pocit, ze jsem neco pribrala. Mam pocity neschopnosti, strachu, citim vse ve svem zivote jako zivotni prohru. Nemuzu uz dal, porad si rikam, ze musim vydrzet kuli detem, mam ale takove stavy beznadeje, zoufalstvi. V praci mi to nejde, nedokazu uvazovat, soustredit se. Jsem jak vyvrhel, opravdu jsem sama, na vse. Mam casto takove tlaky na prsou, migreny, ted i kozni problemy, rikam si kolik moje telo dokaze unest. Zni mi v hlave deti, deti, deti…moje lasky, nemit je uz tu nejsem. Nevim jak dal, kdyz jsem s nasima v kontaktu, jen me srazi, kdyz kontakt co nejvic vyrusim, jsem zas na deti naprosto sama. Bojim se, ze ztratim praci. Do toho vseho mi prisly rozvodove papiry, to nedam. Jsem na dne. Tecou mi ted slzy, ktere nejdou zastavit. Jak tohle prezit…jen vam tu fnukam, nezlobte se..

Ahoj, rozhodně jsi v těžké situaci. Máš plné právo šílet a bláznit a klesat na mysli. není nic co by ti určovalo, jak se máš chovat a cítit. Ani rodiče. Ale dobře se to říká a blbě se v tom žije, viď. Tvoje děti jsou dost dobré důvody tady dál táhnout svou káru. Víš co? Vidím pozitivně to, že tento stav je teď sice strašný, ale přechodný. Opravdu bude líp. Až uplyne ten těžký čas.

Moc se mi líbilo, jak se tě zastalo vlastní dítě před Tvými rodiči (jeho prarodiči). To je moc sympatické. Velká opora. i když je pro něj určitě těžké v tak raném věku se stavět do dospělé pozice. Ale nikdo jiný tam nebyl, tak se toho zhostil, bravurně.

Tvoji rodiče…ach jo, kdyby jen tušili, jak moc ti ubližují. Víc jim momentálně jde o jejich pověst před lidmi a rodinou, „jak budou vypadat“, než skutečně o Tebe. Co naděláš, tak to mají, je dobré to vědět.

Máš prosím tě někoho ještě jiného, s kým to můžeš probrat? Kamarádka, spolupracovnice, nebo třeba i lékařka (co ti dala Lexaurin)?
Možná bych se poptala i na psychologa, potřebuješ to ze sebe dostat, vykecat se, slyšet, že v tom s tebou někdo je. K tomu není nutná žádná extra terapie. Nemocná nejsi, chováš se naprosto přiměřeně situaci.

Držím moc pěsti

Pro kačka1234
Jak jsi popisovala rychlý nástup svých potíží, bez hlubší stresové zátěže, může jít o fyziologický problém, možná hormonální. Je jistá šance, že se těch problémů vcelku rychle zbavíš. Držím Ti palce!

pro Baroko Děti jsou velmi citlivé a poznají nespravedlnost. To že se Tě syn zastal proti prarodičům, mluví za vše. Popravdě, pro mě je to z celého Tvého opravdu silného příběhu, ten okamžik nejsilnější.

Dobrý večer, našla jsem tuto stránku a chci se Vás optat zda to čím trpím, je opravdu deprese. Ráno se probudím a mám takový třes a někdy se i spotím. Paksi udělám snídani a jsem jak paralyzovaná vůbec nemůžu nic dělat a jen sedím. Mám takový pocit jako na omdlení i se mi motá hlava. Byla jsem na vyštření MR a CT mozku a vše OK. Obv. doktorka mi napsala oxazepam, beru ho třikrát denně 1 tabletku, ale to nepomáhá. Dost často pláču, že tohle není k životu. Mám krásnou roční vnučku a nemůžu fungovat jako pořádná babča. Žádné problémy nemám co by mi mohlo tyto stavy vyvolávat. Kolikrát když se ráno vzbudím, tak bych raději nebyla, tohle není život.

Dobrý večer. Na Tvou otázku zní odpověď ano. Deprese je výraz zahrnující širokou škálu příznaků od únavy až k šáhnutí na život. Oči vidí správně, uši slyší zvuky ale mozek, který se koupe ve špatném „koktejlu“ pokryje svět okolo temnými barvami a ze zvuků ptactva udělá odporné zvuky.

Jistě, může to být deprese, a pravděpodobně i je.
jen bych se ještě asi ujišťovala, jestli to není únavový syndrom, borelióza, neurologický problém (tetanie?), nebo jiná fyziologická příčina.
Pokud by se všechny možnosti vyčerpaly, šla bych k psychiatrovi.
Tam pak jiná cesta než antidepresiva asi moc není, když není známá příčina. Píšu to jen proto, že jsem se zrovna nedávno setkala s případem, kdy kolegu léčili na depresi a měl právě boreliózu, zjistili to po 3 letech braní AD.

Prodělala jsem neuroboreliozu v roce 2012, ležela jsem na Bulovce na infekčním a dávali mi 14 dnů infuze a pak byly výsledky z krve už v pořádku, ale je fakt, že od té doby se horším čím dál víc.

A čím ho teď léčí?

@h.hortenzie píše:
A čím ho teď léčí?

To nevím, je to celkem čerstvé, musela bych se zeptat.

A ty máš jaké potíže? Koukám, že máš naobrázku kočičku. Já také mám kočičku doma.:-)

@h.hortenzie píše:
A ty máš jaké potíže? Koukám, že máš naobrázku kočičku. Já také mám kočičku doma.:-)

Já jsem měla několik roků depresi a k tomu několik dalších diagnóz, které ale z deprese spíše souvisely, než že by to byly samostatné nemoci.

Kočičku mám v ikonce naši Adélku, která už bohužel nežije, ale máme další dva kocourky doma. Jsou to fajn milá zvířátka. Nyní se z nich dokážu i radovat. Dlouhou dobu jsem to nedokázala, nic mi to neříkalo. Viděla jsem jejich živost, krásu, radost ze života, ale nedokázala ji prožívat. Vlastně jsem ani další kočku nechtěla, nezajímaly mě, a když manžel přivedl domů další kotě, bylo rozkošné, ale já si bohužel jeho „dětství“ moc nevybavuji, mám to v mlze, nějak jsem jen přežívala.

Takže kočky jsou prima terapeutky, ale teprve od chvíle, kdy už je člověk schopen to přijmout. Jsou stavy, kdy nepomůže nic než chemický zásah, no.

Jakou ty máš kočičku?

Tak to já se dokážu radovat z vnučky, hrát soi s ní a kočičku mám černou Beatku, bylto nalezeneček malinkaté koťátko a dnes už jí je 10 let a je to moje potešeníčko. Ona jakoby vycítila že mi není dobře, tak je stále u mě. I smnou spí. žiju sama jen s tou kočindou. Dcera s vnučkou nebydlí daleko tak za nima tak obden jezdím a jezdím autem. Ale ty ranní stavy to je děs, kdyby dcera potřebovala dopoledne hlídat malou tak to jsem totálně nepoužitelná.

Tak to je moje Beatka

Tak jsem chtěla poslat fotku a nějak se nedaří

Ahoj všem, dnešní ráno je pro mě zas jedno z těch horších, mám špatnou náladu a nejsem nějak schopná vylézt z postele.Taky mě napadá, že takový život nemá smysl, nemyslím tím že bych myslela na to sáhnout si na život ale spíše že by to chtělo změnit způsob života. Především odejít od druha se kterým nás pojí už jen děti. Bohužel není to tak jednoduché. Ale jsem si jistá že po psychické stránce by mi to hodně pomohlo.Kdo to nepoznal nepochopí jak by pomohlo jen obyčejné obejmutí. 

Tomu myslím jde celkem dobře rozumět, jak chybí obejmutí, opora, láska…
To je vždycky hrozně smutné slyšet. Přála bych ti, abys to mohla znovu poznat. Rozhodně tě ještě něco takového hezkého někde může čekat, a je fajn, že vnímáš, co ti k tomu může dopomoci-osamostatnit se od přítele. Nevím, jak moc je to reálné, jak to zvládneš finančně, jestli máte kde bydlet…ale lehké to není určitě. To věřím.

Jo tak to obejmutí, pohlazení a vlídné slovo mi taky moooooooooooooooooooc chybí.

@h.hortenzie Koukám že nás je víc, snad ještě najdeme někoho kdo nám tohle všechno nabídne..

Bylo by to hezké, ale já nemám odvahu, který mužský by mě chtěl s těma mýma hnusnýma ranníma stavama.

Bral jste někdo Asentru? Jak jste jí když tak snášeli?

@h.hortenzie píše:
Bylo by to hezké, ale já nemám odvahu, který mužský by mě chtěl s těma mýma hnusnýma ranníma stavama.

Možná by ti bylo po boku někoho lépe..a možná by dokonce ty ranní stavy byly lepší.. 

Pěkné odpoledne všem, tak jak se vám daří? U mě zatím žádná změna ale už mi nebývá zle tak často. Už by pomalu měly začít zabírat AD tak uvidím. V pátek to bude 14 dní co je beru. A co vy ostatní, už se cítíte lépe?? 

Dobré ráno, byla bych ráda kdyby mi někdo poradil. Měla podle paní lékařky už vysadit neurol který beru 2× denně a k tomu ráno beru AD.No jenže já to zkusila a bylo mi zle takže jsem si neurol vzala a je mi po něm lépe. Tak bych se chtěla zeptat zda ho mám přestat brát nebo jen když mi bude špatně. Asi bych s tím měla jít za doktorkou ale ráda bych znala názor někoho kdo s tím má zkušenosti. Děkuji

Ahoj, no Neurol musíš vysazovat hodně pomalu, pokud jsi to brala déle jak pár týdnů. Kolik toho bereš? Normálně ubírej po čtvrtkách, dej tomu čas, nejhůře se vysazuje právě ten konec léku, poslední čtvrtka. A rozhodně neubírat v době kdy nejsi na tom dobře. Jak se jinak cítíš? AD zabírá?

@Lucrezia. Ahoj beru neurol 2× denně asi už 5 týdnů. AD beru čtvrtý týden zatím žádnou velkou změnu necítím. Ale po Neurolu je mi lépe. A děkuju za odpověď. Jsem ráda za každou radu.

Chtěla jsem dodat že sezatím moc lépe necítím. Pomáhá mi neurol ale nevím zda je dobré delší užívání.

@Dandulka79 píše:
Chtěla jsem dodat že sezatím moc lépe necítím. Pomáhá mi neurol ale nevím zda je dobré delší užívání.

No a kolik toho bereš? Jaké síly to je tableta? 0,5mg nebo 1mg (mají i 0,25mg, ale to asi nemáš)?

Jako obecně Neurol není moc na dlouhodobé řešení. Ale když nic nepomáhá, tohle aspoň pomůže přežít.
Máš nějakou psychoterapii? Ta by měla být základ. Léky jsou hlavně podpůrné.

Ta AD by už pomalu mohla zabírat, je to tři nebo 4 týdny, že? To už bys pomalu mohla poznat účinek.

Nejosvědčenější postup je vždy AD+ BZD (třeba ten Neurol) + psychoterapie.
Celkově je to na dlouho, ale drobné pokroky už by znát jít měly.
Kladla bych největší váhu na tu terapii a léky měla jen jako podporu.
Tak by to bylo ideální.